Achensee, modrá perla Tyrolska nebo také alpský fjord. Tak se přezdívá tomuto rakouskému jezeru, které jsme si vybrali pro naši první zastávku na naší dovolené. No a abychom to taky vzali pěkně od začátku,nemůžeme tady na blogu začít ničí jiným, než touhle destinací.
Vyjížděli jsme ve středu v noci, aby nám Matyášek celou cestu prospal a my se pak probudili přímo u jezera. Kdo má děti, tak se už určitě hlasitě směje, protože člověk něco plánuje, ale děti dělají přesný opak. Maty se u hranic s Německem probudil a my nedojeli ani k Mnichovu. Nastoupit musela varianta B – přespat na odpočívadle. Projeli jsme jedno odpočívadlo, které bylo totálně zacpané tiráky. Na druhé se přes ně nedalo ani vjet, takže u třetího, především Maty, netrpělivě vyhlížel alespoň miniaturní místo, kam bychom vtěsnali naši pojízdnou ložnici. Tentokrát se zadařilo. V rychlosti blesku jsme sklopili sedačky, roztáhli matrace, já popadla Matyho a Mětěj autosedačku. Maty by tu sedačku během jízdy div nerozerval, jen už abychom ho z ní vyndali. Teď mu ale asi přeskočila v hlavě, a když ji Matěj přesouval na přední sedadlo, abychom měli kde spát, tak Maty začal brečet, že chce zpátky do sedačky. No chápete to? Já ne. Pokud jsem chtěla, aby na nás nevyběhnul polorozespalý řidič kamiónu, musela jsem ho rychle zpacifikovat. Naštěstí zabrala metoda nacpat mu do ruky všechny dudlíky, které máme. To pak blahem ztichne a nemůže si vybrat, jaký narve do pusy dřív.
Ráno jsme si museli přivstat, abychom stihli první lanovku v 8:30 na vršky kolem jezera Achensee. (Vyráží se z vesnice Maurach a za zpáteční lístek dáte 17 éček.) Ten moment, kdy jsme vylezli z kabinky, byl naprosto úžasný. Jasný, byla jsem nejvíc natěšená, ale všechno kolem na mě dýchalo horskou pohodičkou. Koukla jsem se doleva a viděla chatky = perfektní místo na oběd. Koukla jsem se před sebe a všude to krásně kvetlo = nevěděla jsem, kam s foťákem dřív. Obloha byla ráno téměř vymetená a do našich zad se pěkně opíralo sluníčko. No a pak jsem se koukla vpravo a viděla pár mazající se opalovákem před jednou z chat = sakra, já ten opalovák nechala v autě! Maty bude mít sežehlej nos a uši = jsem nejhorší matka roku = všichni se tu upečeeem!!! Než jsem se stihla rozkoukat, tak byl ten pár i s opalovákem tatam, takže jsem musela vyrazit s prosíkem do restaurace. Jak jde ale o děti, tak uspějete všude. Potají jsem namazala i sebe, Matěje ne, ten není jak vápenka, ten ať se klidně upeče. Mohlo se tedy pokračovat dál.
Nejdřív jsme měli namířeno na vrchol Rofanspitze. Po cestě je několik odboček, takže se dá vymyslet spousta variant, jak to tady prochodit. Navíc si to tu můžete zpestřit i nějakou tou rychlou ferratkou. Při posledním stoupání se po naší pravici objevilo jezero Grubersee, které vypadalo fakt top. Z čeho jsem ale byla paf, tak to byl hřeben táhnoucí se od Rofanspitze až k Seekarlspitze. Z jedné strany je hřeben porostlý trávou, z druhé strany to jsou ostře klesající skály. Celý trek stoupá pozvolna do 2259 metrů, odvážlivci si to dál můžou zkrátit po hřebeni, my jsme raději bezpečně opět sešli dolů zpět k rozcestí. Tady pak došlo k fatálnímu úrazu. Maty si při obědové pauze vzal do jedné ruky jablko, do druhé housku a vydal se střemhlav z kopce dolů. Aby si zachránil svačinu, tak to celé dobrzďoval hlavou. Nevím, jestli si myslel, že na to ty Italky víc poletí, každopádně vypadal tak se svým prvním zraněním opravdu drsně 😀
Druhý vrchol, kam jsme se vydali, byl Seekarlspitze. Tady se už leze strmě vzhůru, takže není divu, že jsou na některých místech natažená lana. Výhledy byly super, ale co bylo ještě lepší, tak to místní ptáci. Podle googlu to byla asi kavka, která si to namířila jako první ke kámošovi Matymu. Ten ji velice ochotně rozdrobil moji housku. Kdyby mohl, tak tam toho ptáka krmí ještě teď. Naštěstí ale přiletěla i kavky ségra a brácha a nám už došlo všechno krmivo.
Nahoře nám ty výhledy pokazily přibývající mračna na obloze. Na jedné straně to začínalo vypadat dost dramaticky, takže bylo na čase rozloučit se s ptáky a zavelet návrat dolů.
Na západní straně jezera začíná přírodní park Karwendel. My jsme o tomhle pokladu nevěděli, každopádně po zveřejnění fotek na instagramu jsme dostali typ na sedláckou oblast mezi Ahornboden a Engalm. Nachází se zde javorová plošina s až 600 let starými javory. Jen si to prosím nezadávejte do googlu, budete tam chtít vyrazit okamžitě. Podle fotek to vypadá jako ráj pro každého turistu. Navíc se zde nedávno otvíral i dětský edukační park (ve smyslu jak respektovat přírodu), takže i pro malé ratolesti se tu něco najde. Nás sem cesta bohužel nezavedla, příště to ale určitě napravíme!
Odpoledne po sestupu byla v plánu koupačka v jezeře. Co už v plánu nebylo, tak to, že se všude zatáhlo a blížila se bouřka. Pozvolný vstup po bílém pískobahně najdete hned u Maurach. Parkoviště a vstup na pláž byly ale v rekonstrukci, takže jsme museli popojet o kus dál. Kousek před Pertisau jsme zakotvili na takovém výběžku, kde byl jak vstup do vody, tak i pěkně posekaný trávníček. Vyvalili jsme se tu ale jen na dvacet minut. Maty během toho stihnul počůrat dvakrát deku (to trénovaní čůrání je dřina), protřídit kamení na pláži a zamávat každému cyklistovi, který projel. Voda byla strašně ledová, ale kdyby bylo aspoň trochu sluníčka, tak bych do ni vlezla, fakt! Po dvaceti minutách začalo brutálně pršet a až do večera jsme míjeli jednu bouřku za druhou. Jen ať si ale klidně prší, o to hezčí bude určitě druhý den! A že byl! To ale uvidíte zase v dalším postu 🙂
Vaše Ell
