Tento rok se s panděrem vyškrábu maximálně na žebřík u naší třešně, to abych si ten pupek pěkně nacpala. A to jsem zrovna začala být přebornice ve ferrátách. No…Matěj by se teď rozkašlal a začal se hodně smát. Tou přebornicí totiž myslím, že červenou už i vylezu, ale jistím se po celou cestu všemi karabinami, radši se nekoukám dolů a neodpustím si několik poznámek o úrazech, které nám hrozí. V těch těžších úsecích zhluboka dýchám jak při porodu a dodávám si odvahu k dalšímu přítahu a vyšvihnutí. Vypadá to spíš jako bych trpěla, že? No, část cesty opravdu trpím, protože mi ty výšky nedělají dobře, ale ten pocit, když to všechno zdoláte, ten za to stojí.

Na začátek proto musíme vybrat nějakou lehčí trasu, při které nabudu sebevědomí a trochu rozpumpuju všechny svaly. U Cortiny byla naprosto ideální ferrata od vesnice Fiames na vrchol Punta Fiames, a tak se dneska jen v rychlosti podíváme právě sem.

Ferrata na Punta Fiames je opravdu ideální na začátek. Pokud se totiž vydáte do okolí k vrcholům Tofana (můj nezapomenutelný výstup můžete najít tady), Serapiss nebo dále k Tre Cime, tak se namlsáte hned ze začátku a tady vás ty výhledy už zas tak nenadchnou. Pokud to zvolíte jako první rychlou odpolední rozcvičku, bude se vám líbit.

Výstup k ferratě a ferrata samotná je na západní straně masivu přímo nad vesničkou Fiames, naprostý ideál na odpolední opalovačku. V knížkách ji najdete označenou červenou barvou, ale já bych to až tak červeně neviděla. Po cestě najdete pár strmějších úseků a žebříků, ale ty nikdy nejsou bůh ví jak dlouhé. Výhled máte po cestě vzhůru na městečko Cortina, ale než se nadějete a výhledy vás začnou nudit, budete už na vrcholu, kde se otvírá pohled do dalších údolí a k dalším vrcholkům obklopující tohle městečko.

Co pro mě bylo mnohem náročnější a strašidelné, tak to byl sestup suťoviskem. Ze sedla Forecella jsem držela hůlky křečovitým úchopem a kolena se mi třásla celou cestu. Několikrát mi to podjelo a kus kopce sjela po zadku. Naštěstí se to obešlo bez odřenin (Matěj se samozřejmě ani jednou nenatáhl, takže to jen opět značí o mé nešikovnosti). Z čeho jsem měla strach bylo špatné značení cesty. Byl začátek sezóny a zřejmě to ještě nebylo tak dobře vyšlapáno, každopádně suťovisko se začalo dělit na několik údolíček, které pak bylo skoro nemožné přejít a pokud jste se zrovna ocitli na špatné straně, měli jste pěkného smolíka pacholíka. Cestou dolů jsem byla hodně nervózní, zda jsem si vybrali tu správnou stranu. Vracet se zpátky by moje kolena naprosto dorazilo. Nakonec jsme narazili na jednu cestičku, která nás vyhodila na již značenou cestu a já konečně mohla hodit všechno za hlavu.

Na cestě dolů nás ale čekalo menší zdržení. Místo toho, abychom už jen seběhli k parkovišti, museli jsme dát přednost jiným běžcům směrem nahoru. Právě se zde konal Lavaredo Ultra Trail, což je takový superdlouhý supermaraton přes vrcholky se superpřevýšením. Všichni běžci měli u mě superobdiv! Když jsme se konečně dostali dolů a do městečka na zmrzku, právě dobíhali do cíle a pro naše překvapení zaznělo i české jméno Petra Krále (je to takový ultramaratonový český superborec, takže nás ten jeho výkon vlastně ani neměl překvapit).

Z Cortiny jsme mířili o údolí dál. Druhý den byl v plánu naprosto uhrančivý Tre Cime. Rozžhavili jsme tedy vařič u jezera Misurina, přespali hrozně nenápadně hned vedle silnice propojující Cortinu a Misurinu a druhý den vyrazili na další výstup. Jak jsem zdolávala vrchol u Tre Cime bez jištění si ale povíme někdy příště 🙂

Vaše Ell