Podle časopisu Economist patří kanadská města Vancouver, Toronto a Calgary mezi nejlepší města k žití na světě. Pouze Melbourne a Vídeň je předběhla. A jak tady na to tak koukám, vzpomínám, jaké to žití ve Vancouveru bylo a nostalgicky roním slzičku. Proč se nám tak zaryl do našeho srdce? Proč bychom s Matějem neváhali popadnout kufr a vrátit se zpátky?
Možná je to tím, že to byl náš první velký cestovní počin. Vyrazili jsme za oceán, kde na nás čekala naprosto odlišná vegetace, milé chování lidí, věžáky, mezi kterými jsem se nikdy neprocházela a spousty asiatů, které jsem v takové koncentraci ještě nikdy neviděla. Jakoby to bylo včera, kdy jsme hned po našem příjezdu vyrazili k řece Capilano. Já jsem chtěla fotit každý strom, který byl neuvěřitelně obrostlý mechem, každý cedr jak byl obrovský a cokoliv, co bylo spojeno s medvědy. Pro mě to byl naprosto jiný svět. Ve městě jsme se zastavovali u každé jachty a nenápadně nakukovali dovnitř. Matěj mě nikdy nezapomněl upozornit, že kolem nás projel další drahej bourák nebo člověk na longboardu (těch tam bylo taky mraky).
Po pár týdnech jsme vyrazily do hor na náš první výšlap (do hor rozuměj jako městskou pár zastávek od baráku). Potkaly jsme zde opravdu různá zjevení. Pár lidí v žabkách, týpka s reprákem, paní v šatech, celou cestu na Grouse Mountain jsme se měli čím kochat, i když nebyla možnost žádného výhledu. Nahoře jsme shlédli show s kanadskými dřevorubci a když odhodili trička, bylo mi jasné, že se mi tu bude líbit :P. (A to jste měli vidět, jak rychle dokážou šplhat po kůlech, to nám s Matějem spadla brada)
Pokud by mě neohromilo ani to, pak by to byl ten podzim. Všechny ty javorové listy plné červených a oranžových barev. A to nejen v parcích, ale hlavně kolem mrakodrapů. Asi jsem vůbec netušila, jak moc může být město zelené, dokud jsem se neprocházela Vancouverem.
Vancouver měl být jen přechodným bydlištěm, než přijde zima, napadne sníh a my odjedeme do těch pořádných hor. Celou zimu ve městě chčije. Ne, nemůžu napsat prší, protože tohle je prostě chcanec, který nepřestane. Kolikrát jsme na zastávku došla promočená, protože s tím větrem ani deštník nedokázal bojovat. Taky se častokrát stalo, že mě nahodilo auto a já tohle počasí proklínala s každým vyhozeným deštníkem a každými mokrými kalhotami.. Jenže když začnete pracovat na horách, z deště odjedete do zasněženého ráje, který je ještě k tomu často nad mraky. Inverze je tu častým jevem a ten pohled z hor je prostě jak výhled z nebe.
Je tu taky strašně draho. Byty, potraviny, to všechno něco stojí a vy přitom dřete za minimální mzdu. Práci sehnat taky není zrovna pohádka, ale víte co, štěstí přeje připraveným. Buď jsme byly dobře připravení nebo jsme měli jen to štěstí. Nakonec jsme zde zůstali celý rok a nikdy bych neměnila.
Na jaře jsme konečně mohli prozkoumat více okolní hory a v létě si užívat pláže a třeba i volejbalové kurty, které byly zadarmo. Někdy po práci jsme vzali longboardy a pivka v papírové tašce a vyrazili na pláž pozorovat západ slunce. Jindy jsme vzali deku a natáhli se u baráku v parku s výhledem na Downtown.
Ani jeden z nás není městský typ, ale to, že jsme mohli vyrazit do hor, kdykoliv se nám zachtělo a mít pocit, že ačkoliv žijeme ve městě, jsme neustále jedním krokem v přírodě, nás prostě nadchlo. Když se tedy tak dívám na článek v Economist, jenom sním a doufám, že budu mít ještě možnost prozkoumat třeba i ta další kanadská města nebo se sem ještě jednou vrátit.
Vaše Ell
