Každým rokem přibývá živočišných druhů na seznamu ohrožení. A kdo by to byl řekl, rok od roku je těžší je ve volné přírodě spatřit. Při našem cestování jsme se několikrát dostali do situace, kdy jsme s očekáváním vyrazili na profláknuté místo se stoprocentním ujištěním, že tam bude co pozorovat a ono tam bylo úplný prd. Například u takového Cannibal Bay na Novém Zélandu bylo doslova mrtvo. Na pláži se místo tuleňů a lvounů povalovaly dvě mršiny a jedna velká nafouknutá kráva v rozkladu, kterou zrovna vyvrhlo moře. Ten puch cítím ještě teď. Jindy jsem o ně doslova zakopávali nebo se s nimi střetli v naprosto nečekané situaci. Dneska vám tedy popíšu pár bizarních příběhů při putování za zvířaty.
Čůrání s tučňáky
Na pozorování tučňáků jsme se na Novém Zélandu vydali hned několikrát a několikrát bez úspěchu. Ano, viděli jsme nějaké dva rozmazané fleky v dálce, ale kdo ví, co to bylo. Za tučňáky nejmenšími, tak se fakt jmenují, jsme vyrazili k Dunedinu, kde se konají i show při jejich návratu z moře. Ano, vydali jsme se sem sice přes den, což pravděpodobnost dost snížilo, ale i tak jsme doufali, že budeme mít štěstí. Překvapivě, po tučňácích nebylo ani stopy. Po čem nebylo ani stopy byl také záchod, na který jsem se celou cestu těšila. Napětí mého močového měchýře mě zahnalo za roh pláže, kde jsem se strašně nenápadně krčila za nějakým tím křovím. To jsem nevěděla, že se tam nekrčím jediná. Po tom, co to za mnou několikrát zašustilo, jsem si málem počůrala boty. V hlavě mi bleskly všechny možnosti od hadů, těch největších pavouků a čehokoliv, co by mě mohlo kousnout do zadnice. Naštěstí to je Zéland a žádný jedovatý kousanec tu nehrozí, takže jsem čůrala dál. Když jsem si ale zapínala kalhoty, znova se ozvalo šustění trávy. To mi už nedalo a musela jsem to prozkoumat. V noře se tam schovával tučňák nejmenší, který byl opravdu prťavej a krásně modrej. Práskla jsem tam jednu fotku, abych pak jednou mohla vzpomínat, jak se mnou musel chudák protrpět takovou intimní chvilku. Možná, že byl víc počůranej strachy než já.
Za Albatrosem
Na tom samém místě jsme taky doufali, že zahlédneme Albatrose. Věděli jsme o placeném vstupu, ale nakonec nás částka odradila a raději jsme se šli projít k nedalekým útesům. Co kdyby náhodou letěl kolem, že? Neletěl, a jestli letěl, tak bychom ho asi mezi těmi tisíci racky nepoznali. Kdybyste viděli, jak tu byly posrané chodníky. To byl jeden velký bílý koberec. Ten, kdo vyvázl bez bílé okrasy na bundě či hlavě, mohl jít slavit. A tak když mi jedna tahle ozdoba přistála na mém rameni, bylo to jasné znamení, že se na to máme taky vysrat vykašlat.
Medvěd na borůvkách
Dalším failem bylo jakékoliv střetnutí se zvěří z auta. V kanadských Rockies se nám to stalo hned několikrát a výsledky nic moc. Většinou jsme naprosto ztuhli a než se stačili rozhodnout, jestli vyndat foťák, medvěd, los a jiná vysoká zvěř byla tu tam. S tím medvědem to byl fakt zážitek. Kodrcali jsme se naprosto příšernou lesní cestou k jednomu zapadlému jezeru. Naše půjčená Yariska, která nám byla malá už v okamžiku naložení prvního zavazadla, měla téměř prázdnou nádrž a já se bála, že nedojedeme zpátky. Po zdolání naprosto příšerného kopce, jsme si oddechli, že se auto v půlce nerozsypalo, když v tom vyskočil z borůvčí medvěd. Připadalo mi, že je asi tak pětkrát větší než naše mini auto a jediné, na co jsem se zmohla, bylo otočit se na Matěje a pomalu, ale super pomalu se zeptat, jestli se mám pohnout a vytáhnout foťák. Medvěda jsme absolutně nezajímali, takže než jsem to vůbec stačila doříct, zmizel v lese na druhé straně cesty. No a to, že jsem se pak celou cestu k jezeru, kdy jsme šli tím lesem, bála, že na mě zaútočí medvěd, snad ani říkat nemusím.
Medvěda tedy na fotce nemáme, ale jednoho losa na nepovedené fotce, ano. Hold jsme byli pomalí a pak nám zbyl na fotku jen jeden pokus.
Svišti na stráži
U jezera Og lake v Rockies jsme se asi hodinu plazili v trávě, abychom si vyfotili pár svišťů. Stačil jeden zbrklý pohyb a svišť zmizel v noře. Ale rozhodně to nebyla žádná katastrofa. Stačilo popojít o pár metrů dál a na stráži už čekal další. Ještě snadnější to bylo u Garibaldi lake, kde jsme narazili na tak vypasené kousky, že ty se jen vyvalovaly na kameni a člověk se musel dostat hodně blízko, aby je to přesvědčilo zalézt do nory.
Tuleni na parkovišti
Kde není nouze o zahlédnutí tuleňů, tak to bude rozhodně Kaikoura. Tam nám jeden pózoval hned před autem na parkovišti a o jedno jsem mále zakopla. Ošklivějšího a tlustšího tuleně jsem asi neviděla. Tenhle šedivej starouš vypadal jak kámen a tak není divu, že místo dodržení bezpečné vzdálenosti od tuleňů, jsem se pár metrů od něj lekla, že se ten šedivej kámen hýbe. Lekla jsem se tak, že jsem vyjekla a odskočila, což pobavilo i ostatní. Naprosto to samé se stalo i jim. No řekněte, nespletli byste si ho taky?
Drzoun Kea
Dále tu máme papouška Keu. Jejich drzost je dost proslulá a každý cestovatel, co se vydá na Nový Zéland uslyší o jejich oblibě okusovat stěrače a krást svačiny. V Arthur passu se jich kolem nás vynořilo několik a ze začátku jsem je s nadšením fotila a říkala si takovým tím šišlavým hlasem, jak jsou krásňoučkovský. Pak přišel čas odložit foťák a konečně dát sváču, což moje rozplývání nad nima změnilo v naštvání a v hlavě mi jen znělo, ať jdou ti nenažranci do pryč. Celou dobu kolem nás pozorovali jak hyeny. Když jsem si potřebovala jen na chvilku odskočit do auta, radši jsem všechno jídlo zabalila zpátky do krabičky. Jediné, co zbylo na stole, byly sušenky, které byly ještě v obalu. Pohoda, říkala jsem si. No a jen co dojdu k autu, papoušek má v zobáku mojí nerozdělanou sušenku, kterou si záhadným způsobem otevřel. Než jsem se stihla vrátit zpátky, z mého jednosušenkového přídělu na den zbyla sotva půlka. Pak přijela naštěstí na piknik nějaká rodinka, která měla menu mnohem zajímavější a tyhle zelené hyeny se přemístili k nim. Vypadají nevinně, ale jsou to pěkní zlodějíčci.
Lvouni
A nakonec nesmí chybět i naše focení lachtanů novozélandských. Když nepočítáme tu chcíplou nafouklou krávu, nic většího na pláži nenajdete. A fotit je, to byl super adrenalinový zážitek. Tihle chlupáči se celí obalili pískem, takže s pláží téměř splývali. Bohužel ti největší mackové se sotva pohnuli, takže než aby pózovali našemu foťáku, pořád jenom polehávali se zabořeným čumákem v písku. Žádalo si to hodně kreativity, abychom zaujali jejich pozornost a tu jejich masu těla probudili ze spánku, ale ne zas moc, aby na nás nezaútočili. Při focení snadno zapomenete na okolí a soustředíte se jen na focený objekt. Takhle jsem si nevšimla, že se přede mnou vynořila z moře rozzuřená samice, která si to pelášila rovnou ke mně. Řeknu vám, běhat umí pěkně rychle a já v písku pěkně pomalu. Naštěstí to umí jen na krátkou vzdálenost, takže ji to po pár metrech přestalo bavit nebo ji došel dech. Já měla infarkt a plíce v krku i po těch pár metrech běhu.
Jestli jste ještě nečetli článek o velrybách, určitě na něj mrněte. Tenhle zážitek si totiž žádal sólo článek.
Vaše Ell
