Nejčastější reakce na mé cesty do zahraničí, teď s Matym bez výjimky, se točí pořád dokola kolem toho jednoho – „Nebojíš se takhle sama?“ Na tyto otázky jsem konverzaci nikdy více nerozvíjela, prostě jsem odsekla, že ne.  Možná už mě nebaví končit konverzaci u uprchlíků a teroristů. Možná, že jsem byla prostě líná lidi přesvědčovat, že nejsem blbá naivka, sluníčkář atd. U cestování s dětmi je to ale trochu jiné. Cítím tu potřebu se obhájit a vysvětlovat, že ta zodpovědnost není o tolik větší než doma. Jak to tedy je? Máme se (ne)bát cestovat s dětmi sami?

Ta otázka se dá pojmout hned dvěma způsoby. Někteří se bojí, že by cestu s dětmi sami nezvládli. Já vás tady nechci přesvědčovat o tom, že je to brnkačka. To není.  Cestování s dětmi není dovolená. Nemůžete si lehnout na pláž, začíst se do knížky, usnout na hodinku a probudit se se spálenými zády. S dětmi ty záda budete mít taky spálené, ale jen proto, že nebudete mít čas si je namazat.  Každé dítě je jiné, jedno si drcne do písku a staví si bábovičky v tichosti celou hodinu. Jiné děti zas mrsknou lopatkou po vaší hlavě už po pěti minutách a vy se musíte snažit honem rychle najít jinou zábavu.  Ne každý to nervově ustojí, chce to prostě trénink 😀

Já se cestovat sama nebojím.  Možná, že jsem už otrkaná ze zahraničí, kam jsem se přestěhovala bez jakéhokoli kamaráda a známého. Život mi taky uštědřil pár těžkých chvil, se kterými jsem se musela poprat. Sama. A samozřejmě tou nejtěžší zkouškou je můj superaktivní syn, kterému jsem už v kolébce vymýšlela tisícero zábavy, aby se chudák nenudil (jsem si ho hold zhýčkala už od útlého věku). Některé dny na cestách pro mě nejsou těžší než ty v pohodlí domova. Naopak, ta zábava se mi pro něj hledá snadněji. Když jde všechno podle plánu, je to prostě happyend: šťastná máma, která zas objevila kus světa a šťastný syn, který mohl protřídit kamení v cizí zemi. Jindy to ale může být peklo, hlavně pokud se do toho přimíchají zdravotní potíže. To je situace, kdy se na vás lidi snesou jak supi.

Právě pro podobou situaci mi tenhle článek leží v hlavě dobrý rok. Když jsem se vrátila z Albánie, bylo mi vyčítáno (některými), že jsem blázen, že by se s takhle malými dětmi nemělo vůbec cestovat. Co se stalo? Na konci naší cesty jsem buď měla nějakou otravu jídlem, nebo mi bylo zle vyčerpáním, každopádně jsem poslední den ve vlaku na cestě z Bratislavy domů mlela z posledního. Nejradši bych jen ležela a spala, svíjela se v klubíčku, ale to bohužel nešlo. Měla jsem na krku řvoucího Matyho, který mi už dobrou hodinu nechtěl usnout, byl přetaženej a dával to dost hlasitě najevo. Doma jsem se zotavovala ještě týden a dokonce mě to dohnalo i k doktorovi. Podle něj jsem byla v pořádku, jen prý možná padlá na hlavu, že se vydávám do Albánie, která je prý nebezpečná“ (k tomu bezpečí se ale dostaneme později). Jinou formu zažívacích problémů měl i Káji syn.  Proč to ale tak sáhodlouze popisuju. I přes tuhle hořkou tečku na konci našeho dobrodružství jsem věděla, že bych jela zas. Reakce lidí mi nebyly příjemné. „Co kdyby se to stalo malýmu? Chudáci děti, takhle je vystavovat nebezpečí?“ Sama jsem v hlavě neměla přesnou odpověď na jejich otázky. Jen jsem věděla, že mi to za to stojí.  Střevní chřipku, kašel nebo zánět středního ucha můžeme klidně dostat u nás doma. Já ale doma na zadku sedět nechci, ale zároveň neberu různá rizika na lehkou váhu.

To nás krásně dostává k druhé straně otázky. Nebojím se na cestách o naše bezpečí?

I tady se nic nemění. Nebojím. Teda přesněji, nebojím se o nic víc než doma. Matyho bych nikdy nevzala někam, kde řádí válka, kde jsou militantní občanská povstání a podobně. Do Sýrie výlet rozhodně neplánuji, ne děkuji.

K odlišným kulturám mám velký respekt. Potenciální nebezpečí vzniká právě nepochopením a nepřizpůsobením se jiné kultuře.  Do Maroka si tak neberu bikiny ani minišaty s výstřihem až k pupíku.  Naopak, budu se snažit i v plánovaných vedrech chodit zahalená od hlavy k patě, abych se vyhnula nežádoucím reakcím na nevhodné oblečení například. Především v muslimských zemích nechci vyčnívat, lákat na sebe pozornost a vystavovat se nějakému střetu.

Jasný, válka a náboženství je jedna věc, ale co když mě okradou? Jsou jejich ulice bezpečné? Nevím jak bezpečné jsou jejich ulice. Proto se na nich nebudu promenádovat uprostřed noci. Co ale vím je, že stejný strach mám v noci z procházení se po vyhlášených ulicích v Praze či Brně.  Většinou člověku nažene strach klasická historka alá kamarád kamaráda byl tam a tam a okradli ho.  Mezi námi, můj kamarád kamaráda nikam ani jezdit nemusel a taky ho okradli. Mě okradli na jednom plese, takže bych už nikdy na žádný chodit neměla? Existuje vůbec tak bezpečná země, kde by se vám něco takového nemohlo vůbec stát? Jak píše Kája na svém blogu: „Na blbce narazíte všude. Na teroristu opravdu ne.“

Tak a teď jak to všechno shrnout 😀 Nemusíte se bát cestovat s dětmi sami v otázce bezpečnosti, pokud budete dodržovat místní pravidla, ctít kulturní zvyklosti a věnujete nějaký ten čas přípravě. Zda se bát toho, jestli to cestování sami zvládnete, tak na to si už musíte odpovědět vy sami. Já věřím, že to zvládne každý, zda to ale každému stojí za to, to už je jiná otázka.

Vaše Ell