Když jsem sepisovala svoje postřehy ze života v autě, zapomněla jsem na jednu z nejotravnějších věcí, na černé pasažéry – myši. Na vinici se to hemžilo vtipnými příběhy z rubriky ze života v autě, všichni jsme totiž přespávali na zadních sedačkách svých čtyřkolých miláčcích. Samozřejmě jsme se hodně škodolibě zasmáli ostatním, kterým se do auta nastěhovali nezvaní hlodavci. A to se nám asi pěkně vymstilo, protože ani ne do měsíce jsme měli nové spolucestující ubytovány u nás pod kapotou a v kufru.

To jsme si to takhle seděli na parkovišti v autě, zakusovali bagetu a najednou se začali linout zvuky zpod palubovky. S Matějem jsme se na sebe jen podívali a hned věděli, o co jde. Myši. Matěj trochu v panice, že nám překoušou kabely, začal zkoumat, jak je odtamtud vyhnat. Samozřejmě, že se jim u nás natolik líbilo, že ani náš naivní nápad, nastartování motoru a objetí parkoviště dokola, je z našeho auta nevyhnalo. Nezbývalo než doufat, že v kufru najdou lepší dobroty, než jsou kabely u auta a my že najdeme otevřené železářství s pastičkami.

S rozmístěnými pastmi jsme zalehli a moc se nevyspali. Servírovala se večeře u nás v kufru a nám to za hlavou běhalo sem a tam. Asi jim ta bageta na pastičce nechutnala. Druhý den jsme to vzali pěkně z gruntu. Z kufru jsme vyndali všechno jídlo a snažili se ho co nejlíp zabalit, aby se k tomu ty mrchy nedostaly. Zároveň jsme se taky snažili přijít na to, co že se to servírovalo k večeři, abych jim to pěkně naservírovala k obědu do pastičky. Tak prý to byly ovesné vločky. Nic lepšího si opravdu vybrat nemohly. To se na tu pastičku totiž velice dobře napichuje 😀 Nakonec jsme na to šla hrozně fikaně a z vloček udělala cestičku až k pastičce a tam za odměnu připravila hromádku z vloček. Cha, takhle se na ně musí! Na oběd jsme jednu nalákali a pěkně chytli. Myška skončila v popelnici a my slavili vítězství, bohužel předčasně. Ta mrška samozřejmě nebyla sama. Buď se už stihla rozmnožit, nebo měla s sebou kmošku, každopádně večer se v kufru hodovalo znovu a my se opět nevyspali. Přes den se ani na ty vločky nic nechytlo, takže jsme změnili strategii a na jednu pastičku dali starou dobrou bagetu.  Další noc nás už probudilo hlasité scvaknutí pastičky a pískot myši. Ta pastička ji sklapla nějak blbě, takže myšku to hned nezabilo a my museli rychle prolézt kufr a s myškou to skoncovat sami. Nic příjemného. V tu chvíli my jich bylo opravdu strašně líto. To bylo jak z nějakého hororového animáče á la Hledá se Nemo. Myška šla okouknout auto a zalezla pod kapotu, jenže auto se rozjelo, uneslo ji sto kilometrů daleko od domova. I když nakonec našla něco k obživě a k přežití, dokonce i kmošku, zlý majitelé na ni políčili hned několik pastiček, kterými obklíčili krabice s jídlem. Myška to tak měla spočítané a místo návratu domů skončila v popelnici. Život někdy dokáže být krutý.

Ani ne do týdne jsme se ale přestěhovali do chatky na kiwi sadu. Myší dobrodružství tady pokračovalo dál s tím rozdílem, že už ne v autě, ale pěkně v našem obýváku a ložnici. Na tyhle chytrolínky jsme už museli pořídit sofistikovanější pastičky, začít střídat návnady a zmapovat jejich trasy úprku, kam jsme jim ty pastičky strkali. Tady nás vzbudilo hned několik sklapnutí a pískotu, zřejmě jsme žili v množírně myší. To bych ale mohla začít samostatný článek o bydlení u sadu a všech živých stvoření, kteří se ubytovali u nás v kuchyni. Nejotravnější byl asi cvrček, kterému se nejvíc líbilo pod troubou (ty plechové stěny trouby ten cvrkot pěkně umocnily a my se opět místo spaní chytali havěť v kuchyni). Matěje pak podezřívám z nasazení jednotky mravenců. To je totiž nejlepší strategie, jak kohokoli donutit mít perfektně uklizenou kuchyň. Na lince nesmí nic zůstat, jinak při vašem návratu domů bude vaše linka pokryta černým arsenalem od jednoho okraje až k druhému.

Každé bydlení má své pro a proti. Nezvaní pasažéři jsou pěkný vopruz a vypořádat se s nimi ještě větší. V noci vám běhají vedle hlavy a vy se jen bojíte, že se probudíte a jedna vám bude sedět na čele nebo že druhý den už nenastartujete auto. To k tomu životu v autě ale hold patří 🙂

Vaše Ell