Už slyším svoje teenagerovské já, kde bych nad takovým šutrem prohlásila: „Kameny, tak jsou kulatý, no a co?!“ Oni ale nejsou jen kulatý, jsou naprosto perfektně kulatý a fotí se jedna radost. Jako bonus je pak  zajímavá strukturu uvnitř připomínající včelí plástve. O čem že je řeč? No přeci o Moeraki Boulders, které můžete vidět na Jižním ostrově Nového Zélandu.

Pomalá eroze a oceán začaly tyto kameny tvarovat před 250 miliony lety. Při odlivu slouží jako atrakce všem turistům, kteří z jednoho kamene poskakují na druhý a při tom stihnou ještě pózovat na fotky pro instagram. Při přicházejícím přílivu jsou balvany naopak oblíbeným motivem vybavenějším fotografům. Hodíte tam delší expozici a vlny se postarají o tížený efekt. Tady vám tedy přináším slušnou várku naší fotografické sbírky. Měli jsme to štěstí sem zavítat dvakrát a fotit v různých podmínkách, proto na jedné fotce najdete krásně jasnou oblohu a na druhé zas shlukující se mračna.

Jako bonus ještě přikládám něco málo o tom, jak z komára dokážu udělat velblouda a zabývat se před spaním úplnými pitomostmi.

Naprosto nejlepším a bezproblémovým místem pro přenocování v autě byly odpočívadla a neoficiální parkovište podél pobřeží někde na pláži. Moeraki je ale turisticky hodně profláknuté  a tak jsme měli strach přespat na jen tak nějakém parkovišti v okolí. Pokuta by mohla být pěkně tučná, což by se našemu rozpočtu moc nelíbilo. Radši jsme hledali něco ukryté pod stromy a nakonec jsme to zapíchli na pláži o 10 kilometrů dál. Člověk by si řekl, jak romantické to musí být přespávat takhle u pláže. Večer nebo ráno pozorovat slunce za horizontem, do toho hučení moře a písek všude kam se jen podíváš. No není to sen každého turisty? Já jsem si toho všeho užívala, dokud jsem nezjistila, že to moře hučí až moc nahlas, že na pobřeží to pěkně fouká, a že když začne pršet, plechová kapota zdramatizuje sebemenší kapku.Především jednu noc jsme zde měli vcelku dramatické počasí. V autě to vypadalo jako když venku řádí hurikán, no a protože jsem nemohla usnout, honily se mi v hlavě myšlenky typu: Jak silný vítr by musel být, aby dokázal převrhnout naše auto, co by se nám uvnitř mohlo stát a kam bychom ujeli. Po chvilce přemýšlení začnete potřebovat čůrat a vynoří se otázky jak to tedy udělat, abych nezmokla a jestli když počkám tak jestli se počasí najust nezhorší. Když jsem se pak konečně přemluvila vylézt z auta ven, zjistila jsem, že ten hurikán je jen klasický novozélandský větřík a k tomu trochu prší.  Moje pauza na čůrání mě tedy přesvědčila, že během noci našemu autu nic nehrozí a tak došlo na moře a pravděpodobnost tsunami (do podtitulu tohoto blogu bych měla asi napsat, že se jedná o blog Elišky, která neustále vymýšlí katastrofické scénáře). To máte tak.. Představte si, že se vydáte na ostrov, kde jsou zemětřesení na běžném pořádku, neustále to s někým probíráte a přejete si takové to malé zachvění zažít na vlastní kůži. Sem tam, jsem dokonce kontrolovala webové stránky se záznamy seismologické aktivity, kde jsem zjistila, že jsme nejspíš jedno silnější zemětřesení zažili, ale v tom našem autě, kde s vámi novozélandské počasí dokáže někdy pěkně zacloumat, jsme nejspíš nic nepocítili. K tomu si přičtěte, že před odjezdem shlédnete dokument o tsunami na Srí Lance a hned dostanete za výsledek  otázky, zda jsou na pláži nějaké sirény, zda bychom mohli tomu všemu ujet, jestli by bylo vůbec kam ujet, za jak dlouho by se auto zaplnilo vodou, kam by to naše auto odneslo … atd. V tu noc jsem usínala nejmíň dvě hodiny a ve snech bojovala s ničivými vlnami. Poučení pro příště, před odjezdem žádné katastrofické dokumenty!

Vaše Ell