Asi nikdy nezapomenu na první dny ve Vancouveru, kdy jsem byla v úžasu, jak zelené může město být. No, buď se mi to už pomalu vytrácí z paměti nebo mě Stockholm vrátil zpátky na zem, každopádně moje první dny v Norwich byly podobné těm ve Vancouveru a já se opět divila, jak je to tu krásně zelené. Dokonce si troufám říct, že Norwich má navrch. Každý ten rozkošný cihličkový baráček má kolem sebe nějakou tu zeleň a je jedno, jestli je to zahrádka metr na metr nebo klasická zahrada. Z okna koukám rovnou do parku a po cestě do laboratoře míjím parky hned čtyři (ale zas musím přiznat, že dobrou půl hodinku jdu pěšky).  No a naprostým zážitkem je jízda nahoře v dvoupatráku, kdy je autobus neustále otírán větvemi stromů a vy se jen bojíte, že vám některá ta větev rozbije přední sklo.

Jako správný cizinec jsem se samozřejmě naprosto zamilovala do dvoupatrových autobusů. Neměla jsem tušení, že to není jen privilegium větším měst Anglie, ale že dvoupatráky jsou normální součástí hromadné dopravy. Určitě si dokážete představit, kam vždycky mířím po nástupu. Jak malý děcko si pokaždé sedám do první lajny nahoře a nedej bože, když je to tam obsazené. Je to naprosto parádní výhled. Vzadu na pětce mě jen tak sedět neuvidíte a to nejen kvůli tomu výhledu, ale hlavně kvůli tomu, že bych nevěděla, kdy mám vystoupit. Je tu asi ten nejdebilnější systém, který jsem v autobusech kdy zažila.. Nikde nevidíte, jaká je příští zastávka, nikdo vám ji ani nehlásí a když se tedy rozhodnete pozorovat názvy zastávek na cedulích přímo na zastávce, je vám to k prdu. Všechny se jmenují podle ulic a když jedete jednou dlouhou ulicí, budou mít všechny ty zastávky v ulici bohužel se stejným jménem (někde malým písmem by tam měla být zmíněna i boční ulice, ale to z autobusu prostě nevidíte). Z počátku jsem tak během jízdy většinu času porovnávala názvy ulic s mapou v mobilu. Naštěstí jsem se ale vždy dostala, kam jsem chtěla, na rozdíl třeba od mých kolegyň z Nigérie nebo Španělska. Ty prý během prvních dnů tady dokonale prozkoumaly město nechtěnými cestami do neznámých míst. Nevěděli, kdy vystoupit a samozřejmě vystoupily špatně. Když k tomu ještě přidáte špatný orientační smysl a zavazadla, máte rozhodně co vyprávět.

Pokud zrovna nejedu autobusem a nerozplývám se z jízdy nahoře, rozplývám se nad cihlovými baráčky a jejich dveřmi. Každý barák mi přijde jak stvořený pro fotku a tak se na každém rohu zastavuju a fotím a fotím … a říkám si jen, že jestli mě někdo uvnitř pozoruje, musím jim připadat hodně divná. Jen doufám, že si nemyslí, že mapuju terén, důkladně si proštuduju jejich dveře a pak je přijdu vykrást. Jen se mi líbí, že jsou červené, modré, zelené… najdete tu všechny barvy a to prostě musíte zdokumentovat, že jo!

Ve městě jsou mimo krásné baráky, dveře a dvoupatráky také krásné katedrály, kostely, jeden hrad a spousty uliček, které stojí za to navštívit. O tom ale příště..

Vaše Ell