Dneska bych chtěla začít jedno z velkých témat – Jak budovat zdravý vztah k jídlu! Nemohu začít ničím jiným, než vzpomínkami na své dětství. Proč? Asi vás nepřekvapí, že ve vztahu k jídlu patří velké díky našim rodičům, od nichž kopírujeme vzorce chování a jdou nám příkladem. Díky nim můžeme mít jídlo spojené s příjemnými emocemi, které jsou dobrým stavebním kamenem pro utváření hlavně pozitivního vztahu k výživě. Máme za sebou Vánoce a Velikonoce, kdy se na tradice spojené s jídlem najde čas velice snadno. Byla by ale škoda čekat pouze na tyto dvě příležitosti. Těch možností je sousty během celého roku, tak mi pro dnešek snad dovolíte, že místo rešerše vědeckých článků a doporučení tu budou mé vzpomínky na dětství. Cílem je totiž přesvědčit i vás, abyste zapátrali v paměti a popřemýšleli nad tím, co všechno ovlivnilo váš vztah k jídlu, co všechno byste chtěli zažít znovu se svými dětmi.
A protože jsem právě dopekla s Matym jeden koláč, začnu hned mazáním másla na plech pro drobenkový koláč. Jako malá jsem takhle pomáhala mamce a k tomu potají ujídala drobenku. V přípravě játrových knedlíčku mi byla svěřena veledůležitá funkce válení dlouhých housenek, které jsem pak nemilosrdně rozkrájela na knedlíčky. S taťkou mám automaticky spojenou výrobu kečupu. Vždycky seděl na výhni v tílku na terase, krájel tam ty kila cibule, rajčat a jablek a potil se u toho jak vrata od chlíva. Já mu to pomáhala pasírovat a na špagety nechtěla nic jiného, než právě tenhle kečup. S gothajem. Ale to tu radši nebudu rozebírat 😀 Na kole jsme spolu nezapomněli zastavit na ostružiny. Když vidím obalovaný chleba ve vajíčku, nevybaví se mi nic jiného než večeře u babičky. Na zahrádce nikdy nechyběly pro mě oblíbené kedlubny. Sstačilo jen přijít, utrhnout, zuby okousat slupku a přehodit ji přes plot sousedovic slepicím. Sbírali jsme mandelinky z brambor a s dědou stahovali králíky. Trochu morbidní, ale i u toho jsem chtěla asistovat. S prababičkou jsem strašně ráda seděla u slepic a jedla jablka.
Tyto velké vzpomínky, ale i všechny obyčejné maličkosti z rodinné kuchyně a zahrádky se podíleli na vytvoření mého pozitivního vztahu k výživě. Vaření neberu jen jako povinnost. Jídlo ve mně nevzbuzuje výčitky. Vidím v něm zodpovědnost ke svému zdraví , což není vůbec překážkou k tomu, aby pro mě bylo i radostí. Strašně ráda nakupuji a vybírám potraviny. K našemu neprojektovanému baráčku už mám i vysněnou zahradu s ovocnými stromy a zeleninovými záhonky. Domácí kečup v největší výhni neplánuji dělat a stahování králíka se taky ráda vyhnu, ale jinak chci podobné okamžiky zažívat i se svými dětmi. To vše v dobré víře, že i mé děti pak budou mít k jídlu podobný vztah jako já.
Co vy? Zavzpomínejte dnes se mnou. Přeneste se myšlenkami do svého dětství a vybavte si všechny jídlem provoněné, těstem upatlané nebo radostí prošpikované chvilky, které jste se svojí rodinnou prožili. Vzpomeňte si na prarodiče a chvilky s nimi. Když si člověk uvědomí, co všechno mu ve spojitosti s jídlem udělalo radost a k čemu se rád vrací, má hned o důvod víc vytvořit si podobné rituály se svými dětmi.
Eliška
