Po výkonech, které jsem předvedla při zdolávání ferrát v Dolomitech, jsem se odměnila vysněným výletem do Benátek a nezapomenu na to stejně tak jako na moje rozklepaný kolena pod vrcholem Tofana. Benátky jsme zažili ze dvou různých perspektiv. Poznali jsme Benátky, které se probouzejí po krušné noci se zápachem moči a kanálů, s návalem turistů přesně tak, jak všichni kolem popisují. O to víc jsme si cenili i naší druhé zkušenosti, kdy Benátky pomalu utichaly při západu slunce, ulice se pomalu vyprázdnily a dav turistů se přemístil do restaurací, barů a hotelů. Také teploty byly mnohem příjemnější a pokud bych se chtěla do Benátek znovu vrátit, bylo by to právě do těch večerních.
Benátky mě nadchly a rozplývala jsem se nad každým kanálem, barevnou omítkou a okenicemi, nad prádlem pověšeným přes kanály a samozřejmě i proplouvajícími gondolami. Jasně že jsme okukovali všechny gondoly, co propluly kolem nás, a pozorovali, kdo se na nich vozí. Buď to byl pán v postarším věku s mladší manželkou milenkou, asiati anebo obtloustlí turisté, kterým ty kýčovité polstrované sedačky v gondolách seděli jak hrnec na prdel. To víte, že bych se nejradši svezla taky a ještě bych k tomu chtěla mít i toho italského zpěváka a pána, co hraje na harmoniku. Taky jsem si z toho dělala pořád srandu, že by si mě měl manžel víc hýčkat a trošku povolit uzdu svému kontu, pěkně mě povozit po kanálech. Zatím nám k tomu ale chybí to tučné konto, takže jsme to odložili na příště.
V internetových diskuzích jsem narazila na stížnosti ohledně přemrštěných cen parkovišť. Rady zněly nechat auto ještě před vjezdem na most do Benátek, zaplatit tak třetinovou cenu a do Benátek se dostat autobusem. My jsme zabili dvě mouchy jednou ranou. Na pobřeží jsme si vyhlídli kemp, kde jsme plánovali strávit noc. Auto jsme tedy nechali v kempu a do města vyrazili na večer autobusem. O auto jsme se nemuseli starat ani druhý den, domluvili jsme si pozdní check-out a mohli tak zůstat ve městě až do oběda. Prostě paráda.
A co bych v Benátkách doporučila? Určitě to bude moje oblíbené toulání se uličkami, které vás vždy dokážou překvapit. Většině turistům slepé uličky pěkně zamotají hlavu a právě to se mi na tom líbilo nejvíce. Nikdy totiž nevíte, kam vás to přesměruje a najednou se neplánovitě ocitněte u krásného kanálu, pod rozkvetlými okenicemi nebo na nábřeží s nečekaným výhledem.
A ještě jedna vtipná příhoda nakonec. Bez ranního čaje nedám ani ránu. To může být klidně 30 stupňů, ale já do sebe po lžičkách láduju vařicí čaj. Když vyrazíte na ranní focení, tak je to pak otázkou času, kdy se těch pár deci ozve a vy hledáte záchody, případně v přírodě nějaký ten keř, za který se dá hopsnout. No a řeknu vám, když se vám ozve močový měchýř v sedm hodin ráno uprostřed Benátek, kde veřejné záchodky otvírají až v devět, otvírací doba kaváren je v nedohlednu a možnost keře ve městě jaksi nepřipadá v úvahu, moc příjemné to není. V osm hodin jsem ta nervózně vyhlížela jakékoliv značení na záchody a v půl deváté už radši jen posedávala v parku, abych ten močák moc nerozpohybovala. No, Matěj ze mě měl radost, co si budeme povídat. A tak mě napadly slova jednoho profesora, který neměl v oblibě nás pouštět o přednášce na záchod: „Dámy, čůrat nechodíme, když potřebujeme, ale když máme příležitost!“
Vaše Ell
