Před několika měsíci jsem narazila na tento článek se spoustou otázek, jak se lidem v minibaráčcích asi žije. Na Zélandu jsme strávili v autě necelé čtyři měsíce, v Kanadě jsme cestovali i přespávali v tom nejmenším, co je snad možné (Yarisa) a po Itálii jsme brouzdali v Octavii. Pro někoho možná překvapivě bych si to kdykoliv zopakovala (mimo tu Yarisku). Já bych si ten život na kolečkách totiž dokázala představit i na delší dobu. Ale nečekejte od toho žádný ráj na zemi, má to hned několik much (komárů?), které vám teď popíšu. S dovolením bych to vzala pěkně po pořádku podle otázek z odkazovaného článku.
Kam sakra dát všechny svoje věci?
Na Zéland jsme přiletěli s jedním velkým batohem plným oblečení, které se v pohodě dalo tak nějak nasoukat pod sedačky a mezi ně. Nemohli jsme si ale dovolit nakoupit dalších 30 kilo věcí jako v Kanadě, do auta by se to už prostě nevešlo. V kufru byla kuchyně , na předních sedačkách kancelář a zadní sedačky sklopené jako postel. Víkendové/měsíční shopování prostě přestane existovat, pokud se na oplátku něčeho nezbavíte. To samé platí i o jídle. Půlka kufru musí stačit na všechno nádobí včetně vařiče a potraviny. Zásoba pitné vody zabere taky dost místa. Každý den nebo ob den musíte zajet do obchodu nakoupit jídlo, protože víc než na jeden/dva dny nakoupit nemůžete. A kam dát věci z ledničky a mrazáku? Na to jsme měli takovou tu mini přenosnou ledničku, která udržovala teplotu. Ale ubraň se tropickým teplotám jako 33 stupňů v lednu. To vám ty věci vydrží jen pár dnů,spíš hodin, dokud se úplně neroztečou. Každé dopoledne jsme ledničku schovávali do stínu pod auto nebo někam ke stromu. Asi stokrát jsme na ni zapomněli a asi miliónkrát jsme ji autem přejeli. V tu chvíli jen slyšíte jak se line z pod vašeho auta děsivé CHRRRRRR a všichni jednohlasně zařvete LEDNIČKA! To jen nevíte, zda se máte bát o podvozek nebo o kuře na paprice, se kterým jste se celý večer piplali, abyste měli jídlo na víc dnů. Tahle plastová krabice nás pěkně potrápila!
Máte vůbec nějaké soukromí? A co když chcete mít intimní chvilky?
No soukromí moc nemáte, o to přijdete okamžitě, jak začnete kempovat v místech, kde kempují i ostatní. A co si budeme povídat, houpající se auto nebo zamlžené okna prozradí kde co. Když za vámi přijede kamarád/kolega a vy prostě nemáte náladu, nejradši byste dělali, že nejste doma? V autě takřka nemožné pokud nemáte záclonky i na předním skle. Někde toho soukromí můžete mít ale až moc. To jsme se takhle skrývaly před veřejností u Aspiring parku, kde se to hemžilo cedulemi se zákazem přespávání v autech. Našli jsme si super odlehlé místo za jezerem, kde nás dokonale zakrývaly stromy a my byly maskováni od výfuku přes střechu až po nárazníky. Jen co jsme zalehli a všechno kolem nás utichlo, něco nám začalo lézt po autě. Víc posr.. jsem v životě nebyla. Bylo to na mé straně a Matěj měl nejlepší nápad na světě, že si na to posvítíme. Teda že JÁ si na to mám posvítit. Jasně, vedle mě se určitě krčí seriový vrah a co chceš, je si vzít čelovku a posvítit si na něj. Ať už jsem chtěla nebo ne, venku pod autem byla i naše lednička a jestli jsme chtěli přeparkovat někam blíž k silnici, museli jsme z auta vylézt pro ledničku. Větší tmu jsem asi nikdy neviděla a co jsem taky neviděla bylo jediného živáčka kolem sebe. Přeparkovali jsme, ale já se celou noc budila s každým zašustnutím listí.
Kam utečete před prdy svého přítele? A já bych přidala i – Jak utéct před komáry?
Ano, na to se ptá v to článku 😀 ty prdy ještě více specifikuje na ty nejnebezpečnější po mexickém jídle! No, takže… k těm prdům 😀 ano, často budete řešit dilema, zda to zadržet a být nafouklý jak vzducholoď a nebo to risknout, že to zrovna neudusí vaše okolí. Určitě si říkáte, že v autě to musí být pohoda, že stačí otevřít dveře, okna nebo prostě vylézt ven. Ale večer se vám prostě do zimy vylézt chtít nebude, takže před tím prostě neutečete. S otevřením oken a dveří to taky není jednoduché. To zas řešíte dilema, zda otevřít okno a nechat se sežrat komáry nebo radši chcípnout smrady. Komáři a muchničky hodně těžkým soupeřem a kapitolou samu pro sebe. Jak zapadne slunce, auto a okýnka je nutno zavřít na pět zámků nebo z vás bude jeden velký červený svědivý flek. Nebo naopak z vašeho auta bude jeden velký červený krvavý flek. Z toho čalounění to není taková sranda dostat jako ze zdi doma. A jestli vás ty muchničky stejnak dostanou, hlavně se nezačněte drbat, to pak nejde přestat. Já mám jizvy kolem kotníků ještě teď. Naprosto příšerný to bylo tohle léto kolem Florencie, kde jsme cestovali a spali v autě. I v noci bylo kolem 30 stupňů a spát v tom s hejnem komárů bylo naprostý peklo. Svlékla jsem ze sebe co šlo, přikryla se prostěradlem od hlavy až k patě, lehla si na záda a snažila se nehýbat, abych něco nepoodkryla (to nejen kvůli komárům , ale taky abych nepohoršila ostatní kolem). Jestli nás někdo viděl, tak si musel myslet, že Matěj v kufru skladuje přikrytou mrtvolu a ještě vedle ní spí. To bylo asi poprvé, co jsem spala i s přikrytou hlavou, protože to bzučení kolem uší bylo něco nesnesitelného.
A kde se myjete nebo perete? Máte snad za tím svým prťavoučkým baráčkem náhodou řeku?
Tak s tím autem to není tak složitý, hold si u nějaký prádelny zaparkujete nebo zakempujete u řeky. Jop, i v řece a jezeru jsme prali! Teda jen ponožky, bylo nám líto platit za pračku ve městě. Jak to ale udělat, když potřebujete prádlo usušit, když přijde déšť, který ne a ne přestat? To se auto přemění na sušárnu a vy ho neodmlžíte ještě týden. Mít koupelnu v jezerech a řekách nebylo vůbec špatný. V létě to pěkně osvěžilo, ale jak se ochladilo…. pěkně vás to otuží, to jako né že né. Já bych v řece a jezeru nikdy nepoužila mýdlo, takže jsme samozřejmě využívaly i umýváren a prádelen. Většina větších měst má bazény a kempy, kde vás nechají za drobný poplatek se umýt a nemusíte se cítit jako největší tydýt. Dělá to tak každý a už na to mají i speciální ceník. Ani nejste úplně odříznuti od světa. Tedy aspoň na Zélandu, v horách v Kanadě to až tak veselý nebylo a najít veřejnou wifi v Itálii taky žádná sranda. V Kanda jsem asi po milionu letech použila telefonní budky, protože nebyl signál ani na mobilu. Na Zélandu bez problémů nabijete mobily a notebooky v knihovnách, kde se připojíte i k internetu nebo můžete využít wifi budek, ty jsou skoro všude.
Horší je to s vařením. Vylézt ze spacáku do mrazivého rána a poskakovat venku kolem kufru, abyste si připravili snídani není žádná sranda. A když začne pršet, vaření na přední sedačce vám zajistí krásný mastný vzor na palubovce (smažení za deště není nejlepší nápad). Rajčatové omáčky zas o barevnou dekoraci sedaček. Jenže ono nemusí ani pršet, novozélandský vánek se postará o to, aby se vám jen tak něco neuvařilo.. nakonec stejnak skončíte na přední sedačce.
Tohle všechno bylo zároveň i tím jedinečným na žití v malém autíčku. Jinde bychom se obklopovali různými blbostmi a trávily x hodin na sociálních médiích. U wifiny jsme byli maximálně hodinu, dohromady jsme měli tři hodiny, než se nám vybil notebook a zbylý čas už jen a jen na sebe, knížky a přírodu. Tolik západů a východů slunce jsem nikdy neviděla jako při vstávání a dělání snídaní v autě. Jestli něco otestuje váš vztah a naopak ho ještě víc upevní, tak je to žití v tak malém prostoru. Nebo ho taky nemilosrdně rozboří, hold není to pro každého 😀
Vaše Ell
