Většina z nás, kteří měli možnost okusit zdravotnictví v zahraničí, potvrdí, že spousta služeb  je v Čechách více dostupných a také velmi nadužívaných. Jako pacienti v ČR jsme si zvykli tak trochu poroučet. Nebojíme se říct o krevní testy, o sono nebo další doporučení na specialistu. A doktoři? Ti nám rádi vyhoví, tu krev nám pro jistotu odeberou a na další vyšetření raději pošlou. To, že to stojí peníze se zřejmě moc neřeší. Já jsem se od doktora v zahraničí vracela už několikrát akorát tak naštvaná. Ano, jeden z důvodů bude moje chronická nemoc vymýšlení si různých diagnóz na základě vážných symptomů samozřejmě :), ale také to bude tím, že mě doktor prostě poslal domů jen s paralenem a žádné další vyšetření se nekonalo. Tentokrát se do toho všeho připletla nová diagnóza jiného stavu a já mám tu možnost nakouknout do toho anglického systému o trošku hlouběji. Dneska vám tedy povím něco o tom, jaké je to být těhotná v Anglii a jak jsme byli šokováni zdravotnictvím v Kanadě.

A začnu hned tou Kanadou, protože na tohle jen tak nezapomenu. Tentokrát mě k doktorovi nedovedla žádná rýmička, ale celkem pádný důvod, kvůli kterému hrozilo, že se budu muset vrátit zpět do Čech. Od lékařů v ČR jsem měla nakázáno si v případě nouze udělat specifické krevní testy a tak když tento stav nouze nastal, vyrazila jsem v Kanadě do běžných a komukoliv otevřených Walk-in Clinics. Na recepci jsem vše vysvětlila, zaplatila si vyšetření a pak už jen čekala na zavolání do ordinace. Když jsem konečně přišla na řadu, byla jsem nasměrována do místnosti, která vypadala jako kuchyňka (zřejmě mě zmátlo to, že tu neměli ten klasicky bílý design ordinace). Po minutě přišel pán, co vypadal spíš jako účetní. Žádný plášť a bílé oblečení, prostě na pohodu kostkovaná košile a džíny. V rychlosti jsem mu všechno vysvětlila, co že se v tom mém krku děje a on mi začal vyšetřovat uši. No, buď moje angličtina nebyla stále dokonalá nebo jsem ty postupy zkrátka nepochopila. Nakonec jsme se dopídili k tomu, že krev zde neodebírají, že na to jsou speciální místa. Zaplatila jsem tedy skoro litra za vyšetření, tedy mrknutí do ucha a krku, a odešla s doporučením do centra, kde odebírají krev. Tam zaplatila další poplatek, nechala si odebrat krev a druhý den volala zpátky k doktorovi pro výsledky. Ty mi ovšem po telefonu nechtěli sdělit a tak jsem musela celou cestu s horečkou a hroznou bolestí hlavy absolvovat znovu. Zaplatila poplatek, dozvěděla se výsledky, zaplatila další poplatek za recept a pak už konečně mířila do lékárny. Suma sumárum jeden krevní test a předpis mě stály něco kolem dvou tisíc.

Do trochu vyšších částek jsme se dostali při návštěvě nemocnice. Tentokrát jsem nebyla tou chudinkou já, ale Matěj a vzhledem k tomu, že byl víkend a do pondělí jsme se báli čekat, rozhodli jsme se navštívit pohotovost v nemocnici. Jako první jsme museli samozřejmě zaplatit, ovšem tady nám ta částka vyšplhala  na šestnáct tisíc. Ano, čtete správně. Za příjem na pohotovost jsme dali jeden plat (ten čtrnáctidenní).  A jak probíhalo vyšetření? Ocitli jsme se v místnosti, kde bylo hned několik pacientů na příjmu a oddělili nás akorát plachtou. Doktor přišel, dvakrát zacvakal baterkou, řekl, že to vypadá ok a po minutě byla konec show. Já na to koukala jak puk a požadovala, ať mu aspoň odeberou krev a mrknou na určité hodnoty. No, prý tam krev neodebírají (a kde jinde by ji měli odebírat, když ne v nemocnici?) a za těch šestnáct tisíc jsme odešli s prášky na bolest a s pěknou porcí naštvanosti. V ten moment jsem si přála, aby Matějovi na just něco bylo. No, na just se dal za tři dny dohromady a naštěstí to nic vážného opravdu nebylo.

V Anglii pak následovalo hned několik podobných zkušeností s tím rozdílem, že už ale nevím všechny ty poplatky, protože mi to zde hradí pojišťovna přímo.  Na walk-in klinice mě vždycky poslali domů s tím, ať si vezmu paralen. Zázrak anglického zdravotnictví, doporučuje se na všechno. Teď si určitě říkáte, že jsem hrozný hypochondr a že jste snad ani tolikrát u doktora nebyly za celý život. Já teď mám prostě smůlu, že jsem prodělala  o Vánocích další streptokokovou infekci a s jedním návratem už mám dost nepříjemnou zkušenost, plus v jiném stavu jsem ze všeho trochu víc vyjukaná.

Na to, že vás tady s velkou jistotou vždy pošlou domů maximálně s paralenem, musím ale zmínit naprosto super přístup k pacientům. Když je vám zle a potřebujete vidět lékaře, ráno si zavoláte, dostanete přidělenou hodinu a v ten čas vás doktor přijme (potvrzeno pouze z mých několika zkušeností). Nemusíte tedy čekat v přeplněné čekárně, kde se bojíte, že dostanete od pacienta na židli vedle jako bonus této návštěvy ještě černý kašel. V případě těhotenství jsem v kontaktu vyloženě jen se sestrou. Doktor k tomu není potřeba a tak by to mělo být. Jsem zdravá, nemám žádné neobvyklé komplikace, tak proč bych měla být u doktora? Sestra se mnou vždy projede, co bude dále následovat, zapíše všechny výsledky a tím kontrola hasne. Na ta velká ultrazvuková vyšetření se jde do centra v nemocnici, kde, si myslím mě měla opět na starosti sestra. Pokaždé, když sedím v čekárně v ČR, tak je mi tak trochu líto těch chlapů, kteří doprovázejí manželku/přítelkyni na ultrazvuk. Jsou zde v obležení všech těch žen čekajících na normální gynekologickou prohlídku a tak nějak sem prostě nezapadají. V Anglii při čekání na ultrazvuk jsem si připadala divně naopak já. Bylo to centrum, kam se na nic jiného nechodí, takže to byl jeden pár vele druhého. A já bez partnera jsem si najednou připadala tak trochu jak exot.

Jako výživář jsem ale byla velice zvědavá na dostupnost informací, především těch o výživě.   V Čechách bych si musela vystačit s dvěma větami – ve formě doplňků doporučují jód a pro zbytek postačí selský rozum. V Anglii jim k vysvětlení správné výživy v těhotenství nestačili jen dvě věty, ale ani dvě stránky. Celkově jsem zde dostala jednu velkou složku plnou brožurek, informací, poukázek a časopisů. Na rozdíl od mého gynekologa v ČR, kde bych si musela postačit s jedním papírem, jsem z první schůzky v Anglii odcházela naprosto spokojená. Kdybych se potřebovala cokoliv dozvědět, našla bych to s největší pravděpodobností právě v této super složce.

Tak to je jen tak v rychlosti, co mi zrovna přišlo na jazyk o mých zkušenostech se zdravotnictvím v zahraničí. Já doufám, že ty moje zůstanou teď jen u té návštěvy mé midwife a nic dalšího nebude třeba. To by snad i mohlo vyjít, zbývá mi totiž posledních 7 týdnů (tady v Anglii, ne do porodu :D).

Vaše Ell