Ať už si plánuju příspěvek jakýkoliv, vždycky na mě facebook vybafne s nějakou vzpomínkovou fotografií a já pak nechci psát o ničem jiném, než co mi ten záblesk vzpomínek zrovna připomněl. Včera to byla fotografie mých stehen plných modřin. Nejedná se o žádné domácí násilí (s Matějem se mám jak v bavlnce), ale o sběr třešní na Novém Zélandu. Já vím, co otravuju s třešněmi, když je léto ještě daleko… ale na Zélandu je naopak léto v plném proudu a sběr třešní jak by smet.  Připomnělo mi to těch pár týdnů dřiny a opravdu zajímavé zkušenosti. Na co ale nezapomenu, jsou někteří pracovníci, co nadávali víc než sbírali.  Nenadávalo se jen na bolest zad, rukou, nohou, prostě celého těla, ale na to, jak si vůbec nevydělají.  Skoro každý druhý přijde s domněnkou: „Jeden Čech mi povídal, že se na třešních může vydělat 200 dolarů za den, tak jsem tady, sedněte si z toho na prdel.“ Na jednu věc se ale zapomíná, těch 200 dolarů může pěkně bolet a rozhodně vám ze stromu nespadnou každý den (s tou sumou střílím lehce od boku, protože nemám až tak dobrý pamatovák na čísla). Vše záleží na několika faktorech a hold někdy můžete mít taky pěknej pech.

Na Zélandu jsme si vyzkoušeli pracovat na organické vinici, organických kiwi sadech, ale také konvečních sadech s třešněmi. O rozdílech mezi organickými a konvenčními  sady sepíšu článek někdy příště, protože některé věci  mě natolik udivily, že si rozhodně zaslouží rozbor elektronickou tužkou. Teď bych jen chtěla popsat, co od takových sezónních prací čekat a rovnou začneme třešněmi aneb jak to probíhalo na jednom sadu, kde jsme pracovali – nevztahujte to na všechny sady na Zélandu!

Hlavní sezóna sběru třešní: konec prosince a začátek ledna         

Hned na začátku dostanete přidělené číslo a tak se i po celou dobu budete jmenovat. Eliška přestane existovat hned jak dostane do ruky žebří, kbelík a samolepky s čárkovým kódem. Pak už jste jen číslo 44789. Aby jste si u dozorců (jinak je ani snad pojmenovat nemůžu, pořád vám stojí pod stromem a kontrolují vám je i s kbelíky) vysloužili svoje vlastní jméno místo čísla, musíte patřit mezi ty hodně dobré sběrače a pracovat tam nějaký ten pátek. Po příchodu začne boj o žebříky. Nikdo nechce ten starý, je těžký a špatně se nese. Je jedno jestli jste holka nebo ne, pomalejší prohrává a odnáší si ten blbej (doufám, že už je všechny vyměnily a žádný starouše už nevedou). Pak už jen dostanete přidělený strom, čapnete kbelík, nalepíte čárkový kód (ti co mají ten lepší žebřík si hned olepují i žebříky, aby jim ho nikdo neukrad) a můžete začít česat.

Je těžké o tom psát s odstupem, protože česání kiwi bylo mnohem náročnější, je mi tedy trapný psát, že vás i u třešní tlačí popruhy, že když se ten pěti litrový kbelík naplní, tak se to na zádech projeví. Tohle je oproti ostatnímu sbírání prostě lahoda. Co vás asi nemine jsou modřiny od kbelíku. Když šplháte po žebříku a do kbelíku si nohama neustále ťukáte, za pár dnů se to vybarví a to pak každé další ťuknutí bude bolet. A ne, neměla jsem špatně zkrácené popruhy, ale nevím proč, měly jsme to hlavně my holky. Když máte špatný grif nebo patříte mezi ty sběrače, kteří sbírají rychle, projeví se to na rukou. Třešně se trhají se šťopkami, ty musíte určitým grifem odlomit od pupenu. K tomu si pomáháte palcem a ukazováčkem, který se z toho odlámávání pěkně odře. A když je to do krve, může to i pěkně bolet ( a že to do krve často je).

Moje krásné nožky po pár dnech sběru

No a pokud máte smůlu na počasí v létě jako my, může se stát, že ráno češete jen v pár stupních nad nulou a nebo ve studeném dešti (to se může česat jen chvíli, nasbírané třešně nesmí být mokré). V takovém počasí necítíte prsty. A ledový žebřík, který s sebou musíte tahat to ještě zhoršuje.

A teď ty peníze!  To přichází zádrhel. Nemyslete si, oni to nejsou žádní hlupáci. Zkazit radost vám můžou jednoduše cenou za kbelík nebo přidělením příšerného stromu. Jeden den jsme sbírali za 6 dolarů za kbelík a druhý den, když přijdete v euforii, jak jste si minulý den vydělali, vám to zkrouhnou na 4. Dařilo se vám jeden den a nasbírali jste hodně kbelíků? Další den vás přiřadí ke stromům, kde si skoro neškrtnete.  Mně se to během týdne stalo hned dvakrát a myslela jsem si, že se uvztekám. Na pauzu jsem se přiřítila tak nasupená a jen se modlila, ať jsem brzo u nich, abych se dostala s počtem kbelíků aspoň na průměr.

Na rozdíl od kiwi, kde prostě očešete všechno, co vám pod ruce přijde, u třešní se češe jen určitá barva a velikost. U červených třešní se určuje odstín, u žlutých pak procento červené barvy. Věřte, oboje se sakra špatně určuje. Nejhorší je česat proti sluníčku, kdy jsou třešně pod listy ve stínu. To poznáte velký kulový a když kyblík snesete dolů na trávu, občas vás čeká nepříjemný šok, jak moc se barvou lišíte. To se pak snažíte nasbírat pár tmavších a zakrýt tím ostatní navrchu a pak se modlit, aby to vedoucí moc nezkoumal a v baličce si nezaznamenali vaše číslo. Pak může stát, že vám vedoucí kbelík vysype před nohy (co je na zemi, to se nesbírá, takže váš nasbíraný kbelík a peníze jdou do háje) nebo vám přijde napomenutí z baličky a u vaše čísla se objeví černý puntík.

A co může ještě všechen ten sběr ještě zhoršit? Déšť! A pokud prší hodně a několik dní, třešně popraskají a to je pak teprve oříšek ve sbírání. Každá druhá třešeň je popraskaná a vy ji nemůžete hodit do kbelíků, to se prostě neprodává. Takže vlastně sbíráte, ale využijete jen polovinu. Jenže co s tim? Na stromě toho nemůžete nechat moc, protože pak to vypadá neočesaný. Pod strom ty popraskané taky nemůžete házet, protože to zas vypadá, že je jich  moc na zemi místo v kbelíku. Prekérka.  Nemůžu tedy nezmínit, jak to někteří řešili. Někteří to házeli jiným pod strom (jak zlomyslné). Vtipný bylo, když se vám omylem strefily do žebříku a vy jste je při tom načapaly, to pak nastane celkem trapná situace. Kluci to taky začaly strkat do kapes u kalhot. Když odcházely na přestávku, vypadalo to, jako by tam měli nejmíň dvacet tenisáků. Samozřejmě se nezapomnělo na pár vtípků jako: Už jsem si myslel, že ten konec dneska neodpískaj, málem mi z toho spadly kalhoty! Nebo, že dostali tak úžasný strom, že si nese domů i večeři.

A teď přijdou konečně ty pozitiva! Pozitivní jsou na sběru třešní právě ty třešně. Seberete špatný odstín červené?  Šup do pusy! Je třešeň popraskaná? Šup do pusy! Utrhli jste ji bez stopky? Šup do pusy! První dny tak smetete do pusy ze stromu všechny důkazy špatného sběru. Pak se toho jednoduše přejíte a přestane vás bavit, že se večer vznášíte jak balón. Ale pořád neodoláte ochutnat.

V každé koruně pak taky sedí někdo, s kým si můžete povídat dle libosti. A jsou to samozřejmě různé národnosti, takže si můžete krásně zdokonalit své jazykové dovednosti. Musíte však držet stejný krok. Ten, kdo dočeše se posouvá dál, a přes deset stromů se pak jen tak neuslyšíte.

Suma sumárum – na sběru třešní jsem zažila nejhorší přístup k zaměstnancům. Byla to dřina, ale dobře jsem si vydělala. No a nakonec bych si to klidně i zopakovala (na stejném sadu bych musela zatnout zuby, ale nejsem holka z cukru, tak bych to snesla asi i znovu).

Vaše Ell