Ani si nedokážete představit, jak jsem se do Českého Švýcarska těšila. Ještě jsem zde nikdy nebyla a tak jsem sbalila rovnou celou fotovýbavu s plánem vše pečlivě zdokumentovat. Naprostou peckou měl být hned první výšlap na rozhlednu Studenec. Na obloze pár mráčků, slunce pomalu klesalo k horizontu a vše nasvědčovalo tomu, že ty perfektní kužely národního parku budou krásně osvíceny. Tohle mohla být parádní fotka, kdyby celá ta moje fotovýbava nezůstala zamčená v autě a klíče od auta si to neštrádovaly už dobrou půl hodinku k rozhledně beze mě.

Vzhledem k tomu, že do sebe musím neustále něco cpát každou hodinu, jedinou mojí starostí při příjezdu bylo jídlo. Já jsem se tedy uchýlila do kuchyně, Matěj měl jít vynést tašky z auta a ostatní se už pomalu odebrali na cestu na rozhlednu. Matěje ale cestou k autu úplně rozhodila moje mamka a tak místo vyndávání tašek dumal nad daňovym přiznáním. Všichni mezitím už opustili chatu, a když už jsem konečně do sebe nasoukala poslední porci večeře, chtěla jsem si jít sbalit svůj balíček nezbytností na výšlap – pití, sušenku a foťák. Jenže já neměla co balit, ani do čeho balit. Všechno bylo zamčené v autě. Jak já byla naštvaná. Byla jsem naštvaná na Matěje, že já mezitím udělala tisíc věcí a on vůbec nic a zároveň mi ho bylo líto, že teď musí šlapat do kopce s jednou super pomalou těhotnou, které funí jak tur, protože je zaprvé na něj strašně naštvaná a zadruhé má plíce až v krku. Ještě že to měl být jen kiláček, aspoň podle mého bratra.

Po hodině, kdy jsem se škrábala pořád vzhůru nám už bylo naprosto jasné, že to kilák nebude a já přestávala být naštvaná na Matěje a začínala pro změnu pomalu ale jistě proklínat Vaška. Podle něj to mělo být ideální protáhnutí při západu slunce, sice převýšení 400 metrů, ale rychlovka. O tom převýšení nekecal, ale s tou vzdáleností se hooodně seknul a nakonec se z toho vyklubalo něco málo k pěti kilákům. Všichni mě na rozhledně přivítali vychechtaní, že se to pěkně protáhlo a že to Vaškovi určitě nedaruju. Ten se po chvilce na rozhledně také objevil a to i s foťákem. Ušetřila jsem ho tedy jedovatých poznámek výměnou za pár fotek a odvozem zpátky na chatu.

Stejnak mě ale mrzí, že jsem si to nemohla vyfotit. Hold si sem budu muset dát tu večerní rozcvičku ještě jednou. Příště ale doufám, že to bude se zátěží na zádech a ne v břichu.

Vaše Ell