Jsme už nějaký ten pátek v Anglii a místo toho tady píšu o Zélandu a jiných výletech. Ono se to má ale tak, že to teď přes zimu není žádný cestovatelský terno, ale spíš rutina. Ráno vstanu, jdu do práce, přijedu kolem šestý, udělám večeři, internetuju, skypuju, píšu a nakonec zalehnu. A tak to jede do kola už nějaký ten pátek. Jsou tu ale takové drobnosti, které mě poslední dobou těší nebo vytáčí a o ty se s vámi dneska podělím.

dvere

Počasí

Teď vás asi překvapím, ale počasí tady mě zatím velice baví. Ve zprávách to je samý povodňový titulek a množství srážek, které spadlo na ostrovech, bude zřejmě nadprůměrné. To se ale nedá říct o místě, kde bydlím. Ano, půda je tu hodně podmáčená a potoky a řeky buď mají zvýšenou hladinu nebo se lehce rozlily do okolí. Žádná povodňová katastrofa se v mém okolí ale neděje a ani ty srážky nejsou vůbec katastrofální. Jeden by z toho byl i zklamanej. Čekáte depresivní deštivou zimu a místo toho prší jen dva nebo tři dny v týdnu. Oproti zimě ve Vancouveru je tohle hodně slabý kafe a já si prostě nemůžu stěžovat. Ještě musím podotknout, že to pravé ostrovní počasí, kdy liják doprovází i pořádný vítr, se projevilo jen párkrát. Do práce jsem sice přišla do půl těla promočená a deštníku jsem musela poskytnout první pomoc hned několikrát, když se mi větrem v ruce každou sekundu obracel, ale když se to stane jednou za dva měsíce, tak se to dá přežít. Teploty jsou nadprůměrné a všechno kolem je tu z toho tak zblblé, že už začínají kvést stromy, zlatý déšť a šafrán (aspoň google mi napovídá, že to vypadá jak šafrán). Zimní bundu jsem sem táhla zbytečně a při mém dalším výletu do ČR bude z Anglie nenávratně vyhoštěna.

Mám kolo

Už od září mi kolegyně v práci nabízela, že si můžu vzít její kolo. Neumí na něm jezdit a svoje další lekce odložila na neurčito. Mělo to jen jeden háček, jedno kolo bylo píchlé. A tak tento závodní drak stál vedle naší práce už nějaký ten měsíc a mě furt vrtalo hlavou, zda ho nechat opravit nebo ne. Byla jsem si jistá, že jak na potvoru, když začnu jezdit na kole, začne být hnusně a to kolo budu mít zbytečně. No a takhle se to táhlo dobré čtyři měsíce, kdy počasí přálo a já byla líná kolo opravit. Počasí se vůbec nezměnilo a teploty kolem 10°C mě donutili s tím začít něco dělat. Teď se můžu pochlubit naprosto zrezivělou plečkou, která sotva brzdí, po přemlouvání i přehazuje, ale svůj účel splní. V práci jsem do 15 minut a to oproti půlhodinové chůzi celkem bodne. Mám z toho radost, tak snad mi tu krasavici někdo neukradne.

Zouvání

Asi jste už slyšeli o tom, že náš český zvyk, zouvat se při vstupu do baráku, je v cizině trochu bizardní. No, byla to hned první věc, kterou jsem při nastěhování musela řešit. U vchodových dveří žádný botník není a mí angličtí spolubydlící chodící v kuchyni v polobotkách nic jiného nezvěstili, než že tady se asi opravdu nezouvá. Vydrželo mi to den. Pak jsem vytáhla svoje růžové bačkůrky z kufru, vyskládala své tři páry bot k vchodovým dveřím a smířila se s tím, že budu za velkého podivína. Nohy mi nevoní jak fialky a po deseti hodinách, kdy boty z nohou takřka nesundáte, je prostě divný si je vyskládat v pokoji vedle postele a po zbytek dne dýchat jejich výpary. Takhle je nechám u dveří, aby to praštilo do obličeje každého, kdo k nám přijde 😀 Ne, dělám si srandu, zas tak strašný to není. Ale stejnak by mě zajímalo, jestli jim ty boty v pokoji nesmrdí. Taky by mě zajímalo, jestli na mě budou vzpomínat jako na tu divnou Češku, co se zouvala a ještě jim ty boty vyskládala hned před schody.

Toaleťák

Když s někým sdílíte byt či barák, je jedno v jakém koutu světa se zrovna nacházíte, pořád se budou řešit ty samé problémy. TOALEŤÁK! Nemáme velkou spotřebu? Ta ten toaleťák snad používá i jako ručník! Ha, teď jsem ji slyšela, smrká do toaleťáku! Někdo si musel ukrást ruličku, jinak si nedokážu vysvětlit, že během půl dne zmizela! Jak to, že koupil balík po čtyřech a ne po osmi! Už je to měsíc a ještě nekoupil žádný toaleťák! Nevím jak vy, ale my jsme tohle řešili snad na každém sdíleném ubytování a spotřeba toaletního papíru byla vždy záhada. A teď? Je mi skoro 27 a už to řeším zas. Respektive se snažíme přinutit našeho spolubydlícího, aby vůbec nějaké balení koupil. S jednou spolubydlící jsem se rozhodli použít strategii, kdy prostě žádný další toaleťák na záchod už nedáme a prázdnotou zející záchod ho k tomu snad donutí. No podle kluků z přízemí ho to donutilo tak akorát  ukrást balení z jejich záchodu 😀

Rušné víkendy

Po návratu z Čech jsme si se spolubydlícím vyprávěli své zážitky z Vánoc a on mi smutně oznámil, že se náš drahý spolubydlící rozešel se svojí přítelkyní. Já jsem z toho smutná rozhodně nebyla. Naopak, koutky mi začaly cukat a já neměla chuť na nic jiného než si dát oslavný taneček. Konec hlučných víkendových nocí! Můj soused měl zřejmě oblibu uspokojovat svoji hlučnou přítelkyni vždy, když jsem chtěla spát. Při vzdychání linoucí se z vedlejšího pokoje mi jen poletovalo hlavou, zda tohle mám za potřebí. Bydlím v plesnivym pokoji, jsem vdaná, je mi 27, ale místo užívání si s vlastní manželem musím poslouchat cizí cuchtu z pokoje vedlejšího. Chtělas Eliško studovat v zahraničí? Chtěla! Vědělas, že to bude stát hodně peněz? Věděla! Tak koukej zatnout zuby, levnější ubytování už nenajdeš! O Vánocích jsem od Matěje dostala balík špuntů do uší a naprosto vybavená jsem se vrátila do boje proti linoucím se zvukům od vedle. Zpráva o rozchodu mě tedy zaskočila, ale ne tolik jako když se jeho „bývalka“ znovu objevila u nás v kuchyni minulý víkend. Sakra :/ Tak teď jen v napětí čekám, zda se zas vrátíme do víkendových rutin.

Kohoutky

Určitě to má nějaký důvod, na který jsem ještě nepřišla, ale je pro mě záhadou, proč tu mají tak debilní kohoutky, tedy kohoutek na teplou vodu a studenou vodu zvlášť. ( A ne, není to jen u nás na bytě!) Představte si, že si napouštíte vanu, pěkně do ní ulehnete a natáhnete nohy. Levačku si opaříte, protože je přímo pod proudem vařící vody, načež vaše pravé chodidlo je znecitlivěné vodou studenou. Nohy tedy pokrčíte nebo položíte na okraj vany. To ale neřeší to, že se vám vana v pravé polovině napouští teplou vodou a druhá polovina studenou. Asi máme krátkou vanu, ale prostě mě po chvilce začne pálit levé stehno a pak mi nezbývá nic jiného, než míchat. Žádný relax se zavřenými oči, prostě sedět a míchat. A to namíchne. Co je ale mnohem větší otrava a nezapomenu, jak se u toho Matěj vztekal, jsou kohoutky v kuchyni. Když je máte oddělené i tam, pak oplachovat nádobí znamená buď pod studenou nebo se opařit. Vlažná voda prostě přestane existovat. Moji spolubydlící to řeší tak, že nádobí prostě neoplachují. Prý se to musí rovnou utřít, aby na tom nebyl jar … nevěřim a stejnak si to nádobí ještě oplachuju, i po nich. A už začínám mít vytrénované a znecitlivěné ruce, páč ta vařící mi přestává vadit.

Hledání ubytování

Před Vánocemi nám přišlo několik oznámení, že se budou v baráku konat prohlídky pro budoucí zájemce o pronájem. Ano, byl prosinec a náš kontrakt je do konce června. Pokud jste tedy student v Anglii a chcete si pronajmout na příští studijní rok byt či dům, začněte už rok předem. pro mě to je naprosto nepředstavitelná představa. Já jsem v prosinci ještě nevěděla, kam že se to budu hlásit a už vůbec ne, v jakém městě skončím. Výhodu mají zřejmě ti, co už prolezli prvákem a druhák mají prostě jistý. Co když se vám ale nedaří a neprojdete do dalšího semestru? Většinou se jedná o kontrakt, kdy žádný One Month Notice nefunguje, prostě musíte za sebe najít náhradu nebo ztratíte kauci a akorát naštvete spolubydlící, protože ti pak musejí hledat náhradu za vás. Agentuře to je jedno. Náš spolubydlící tak platí nájem, i přesto že tu nebydlí. Rozhodl se odstěhovat, ale zatím nemůže najít náhradu. No, aspoň že nás nenechal na holičkách.

Tak to je takový souhrn z mých každodenních strastí a radostí odtud.

Vaše Ell