Měla jsem takovou bláhovou představu, že až budu těhotná, budu stále aktivní. Protože chci mít zdravé dítě se sportovním duchem, říkala jsem si, že mu trocha toho pohybu v břiše určitě neuškodí, takže spolu budeme běhat a protahovat se. Pak ho pěkně vyživím správnou stravou, smoothiečkem, ovocem a zeleninkou. Taky jsem si představovala, jak mě to rostoucí břicho nebude omezovat v cestování. Při cestě do Švédska sfouknu ještě pár jiných zemí a v létě  zvládneme i nějakou tu túru v Alpách. Tak tohle jsem si všechno představovala, než jsem otěhotněla. Ta realita je ale úplně jinde.

Sportu nazdar

Je naprosto úžasné, jak se začne vaše tělo měnit už od prvních týdnů. Asi bych ani nepotřebovala těhotenský test, prostě jsem věděla, že prsa se mi nerozhodla zvětšit jen tak, že takové změny mají svůj důvod. (A když už mluvím o těch testech, pokud nechcete aby na vás na fb a youtube vyskakovala jedna reklama na těhotenské testy a plenky za druhou, neopovažujte se nic zadávat do googlu. Já jsem si chtěla vygooglit cenu a od té doby je to jeden mrňous za druhým.) Od prvních týdnů jsem ale jako bonus začala mít problémy se zády. Moje běžecké trasy se pomalu zkracovaly a během dvou týdnů jsem nebyla schopna uběhnout kilometr bez bolesti v kříži. Od té doby nejsem schopná ani popoběhnout. Při zvedání se z postele vydávám zvuky jako tur a hekám a nadávám víc jak kdejaký stařík. Moje sportovní aktivity se tak zúžily na jízdu na kole do práce a z práce a výšlap schodů do třetího patra do kanceláře. Když už jsem se smířila s faktem, že moje víkendové cvičení je pasé, s příštím letem letěly domů i činky. Jsem asi jediný člověk, který si do příručáku zabalil činky 😀 Když ony byly tak krásně barevný, že jsem je tu nechtěla nechat. S kufrem mi pak musel pomáhat jeden pán, kterému bylo na očích vidět, jak se mě v duchu ptá, co za kamení tam sakra vezu. Taky jste si mysleli, že bolest zad a zvýšená frekvence čůrání patří až do pokročilé fáze těhotenství? No, očividně to není rostoucí dítě, které by vás v prvních měsících utiskovalo v břiše, ale už od prvních týdnů vás nutí běhat na záchod rostoucí děloha.

Devět dlouhých měsíců

Když se nám ta krásná novina potvrdila, byli jsme hrozně šťastní a chtěli se s tou radostí podělit. Ani nevím, jestli je to nějaká pověra nebo nový trend kvůli častým potratům, ale těhotenství se často oznamuje až překlene to nejrizikovější období, tedy první trimestr. Tři měsíce máte mlčet a dělat jako že nic? S Matějem jsme to vydrželi dva týdny a pak museli s pravdou ven. Tři měsíce bychom prostě nevydrželi. Ještě delší doba je čekání na narození toho mrňouse. Devět měsíců! To je sakra dlouhá doba.. To to nemůže trvat tři měsíce a šup ho ven? Jo počkat, vlastně musím dostudovat, takže těch devět měsíců se vlastně i hodí. Ne, teď vážně. Devět měsíců, kdy se první tři měsíce strachujete, zda to opravdu vyjde. Já jsem se několikrát ráno probudila a oddechla si, že si můžeme další den odškrtnout. Vše je v bříšku jak má. A i teď v pátém měsíci se nemůžu dočkat další kontroly, kdy uslyším tlukot srdce a potvrdí se mi, že vše tepe/klape. Jakoby příroda začala trénovat matku konstantnímu strachu o dítě.

Rostoucí bříško

Pokud jde o mé proporce, na svoje nové křivky si velice pomalu zvykám. Připadám si tlustá, jako velká vyžraná gorila. Nepřipadá mi to jako takové pěkné kulaté bříško, přijde mi to jako nafouknutej špek. Váha přitom říká, že jsem nabrala tři kila a celkově jsem na váze, o které se některým může jen zdát, ale sama si připadám jak na sedmdesát. Proto bych zakázala jakékoliv komentáře, kdy se snažíte kriticky zhodnotit postavu nastávající maminky. Takové to: Teda, tobě se to ale pěkně usazuje na bocích! To je ale pupek, nebudeš už rodit? Měla jsem kamarádku, na které to bylo v pátém měsíci sotva poznat, ale ty vypadáš jak na osmý! Já se snažím takové komentáře házet za hlavu. To, jak se mi tvaruje tělo neovlivním. Ale i tak se pak prohlížím v zrcadle a říkám si, jestli nejsem až moc velká, jestli je to normální. Devět měsíců je dlouhá doba, ale ty změny se dějí tak rychle, že se člověk někdy nepřestává divit, jak se během týdne změnil.

Hlavně něco pozřít

No a pak tu máme to jídlo. Jako vystudovaný nutriční terapeut jsem měla v plánu jídelníčky, které zajistí přísun všeho potřebného. Pěkně vyživí mě i dítě. Pokud ale v prvních třech/pěti měsících bojujete s nevolností a divnými chutěmi, tak se ty plány uskutečňují sakra těžko. Neměla jsem na nic chuť. Po třech lžících jsem měla pocit na zvracení a jídlo nikdy nemohla dojíst. Nejhorší bylo jíst v práci, kdy mi pod nosem smrdělo jídlo ostatních. Co mi ale naprosto nevadilo bylo ovoce. To jsem jedla v mega porcích a tělo po něm naprosto prahlo. Mojí oblíbenou šunku jsem nemohla ani vidět a nastal mi měsíc baget s marmeládou. I když šunku moje tělo odmítalo, večer se mi skoro zdálo o opékaných špekáčcích, tvarohu a zakysané smetaně. Ani jedno tady ale nemám, takže jsem jen mohla snít dál. Přísun zeleniny se mi stáhnul na minimum, snažím se o dvě/tři porce denně, ale prostě mi to vůbec nechutná. Hold když je vám zle a tlučou s vámi takové změny, doporučení jdou starou a jste rádi, že jste našli alespoň něco, co dokážete pozřít.

Také se dobrovolně přiznám, že jsem si u fotek celebrit, které přibraly v těhotenství dvacet kilo a více, myslela jediné – No ty ses teda pěkně přežírala! Myslela jsem si, že se jedná jen o chutě a ty bychom přeci měli umět držet na uzdě a nepozřít celý Mekáč s cukrárnou na posezení. Ano, někteří bojují s chutěmi, jiní mohou i s hladem. Najednou jsem byla v pozici, kdy jsem se budila každé dvě hodiny a musela vyjídat ledničku. Měla jsem strašný hlad, až mě z toho bolel žaludek a já musela furt jíst.  Poslední dny mám neustále pocit, že jsem vlastně vůbec nic nesnědla. Mohla bych do sebe soukat jídlo kontinuálně nějakou sondou a vůbec by to ten hlad neutišilo. Dneska jsem si o půlnoci dala müesli s jogurtem, jablko s mrkví a krekry na vrch a stejně šla spát s pocitem prázdného žaludku. Teď se bojím, že tímhle tempem budu na té dvacítce taky, ale radši s dvacítkou na krku než s hladem celé další čtyři měsíce. (Teď se už také nedivím, že je zvýšená kazivost zubů. Kdo by si ty zuby v noci každé dvě hodiny čistil?)

Zvykání si na nový život

Co mě naprosto zaskočilo, bylo oslovení mamino/mamko. Tak jak se daří naší mamině? Tak co ty mamko? Evokuje to ve mně ustaranou mámu od pěti dětí, co nasliňuje svůj kapesník, aby utřela upatlanou pusu uřvanému nejmladšímu prckovi. Nechci aby mě tak nikdo oslovoval. Jak se říká těm maminkám, které hodí prcka do vaku, stále stíhají vypadat dobře a užívat si života? Slovo mamina naprosto ubírá na sex-appealu. Jsem divná, že nechci, aby mi tak někdo říkal?

Nakonec ještě slovo k náladám. Někteří si říkají, jak zvláštní jsme s Matějem pár. Manželé, kteří nemají společné bydlení, každý v jiné zemi a ještě si k tomu chtějí pořídit dítě. Někteří si klepou na čelo, do čeho jsem se pustila, že jsem na to tady v Anglii sama. Nebo naopak s humorem plácají Matěje po ramenou, jak si to pěkně zařídil, že aspoň nemusí snášet ty těhotenské výkyvy nálad. Pravdou ale je, že jsem se s tak velkými výkyvy ani nesetkala. Že bych Matěje za něco seřvala a pak se rozbrečela?  To ani náhodou. Zatím je vše v normálních kolejích. Zatím. Až mě to bude v břiše kopat každou minutu, tak se to možná na té náladičce projeví 😀 S čím ale bojuju jsou stavy, kdy si přijdete naprosto nepřipraveni. Nemyslím tím připravenost na miminko, ale na tu životní změnu.  Už to nebudu jen já a Matěj, teď to budeme my tři. Moje sobecké já se ozývá, že si nebudu moct vyjet kam se mi zachce, že na to třeba nebudou peníze, že se bude spousta věcí podřizovat rodině. Měli bychom se snad někde usadit? Psát na blog o cestovatelských dobrodružství mě hrozně baví, nebude to pak už jen mateřské dobrodružství? Pak se ve vás ale ozývá vaše druhé já, zřejmě to budoucí mateřské, které vás kárá za to, jak na něco takového můžete vůbec myslet. Budete mít miminko, něco, co skutečně beru jako dar, a při tom přemýšlím nad tím, že mě to bude omezovat. Že mě to už vlastně omezuje a já na to možná nejsem připravená. Dá se na něco takového ale vůbec připravit? Dělá to ze mě už špatnou matku, když se takhle sobecky bojím o svůj zaběhnutý život?

Těhotenství a nový přírůstek do rodiny  je jako jakákoliv cesta. Naplánovat si to můžete jak chcete, ale stejnak to může nabrat jiný směr. Někdy na té cestě trpíte a říkáte si, že tohle nejsou ty nejhezčí chvíle života, jak ostatní tvrdí, naopak by se měly nazývat těmi nejhoršími. Všechna ta úskalí a překážky ale stojí za to.  Na konci vás čeká naprosto úžasný pocit a další začátek nového dobrodružství. Teda říká se to.  A já tomu věřím a už se na ten úžasný pocit nemůžu dočkat. Až těch devět měsíců bude za námi a další cestovatel na světě.

Vaše Ell