Už je tomu dobrých pár let, co jsem byla na Silvestra doma. Až jsem zapomněla, jak šílený to tady je. Jako by se všichni zbláznili a bez všech těch petard a světlic by ten nový rok asi ani nemohl začít. Já mám ráda ohňostroje a dokonce bych i jednou chtěla fotit ohňostroj v některém z velkoměst jako je Sydney nebo New Yorku. Kdybych neměla do čeho píchnout, klidně bych se i vydala k břehům Vltavy a pozorovala jak se to všechno blýská a třpytí nad Pražským hradem. Ale copak to jde? Tady se ty města o Silvestru přemění ve zvěřinec a všichni ti pyromani a opilci vytvoří nebezpečnou „válečnou“ zónu. Nepřijde mi to hezký, když někomu vystřeluje z ruky světlice, nad kterou prostě nemá kontrolu, nebo když vám pod nohou bouchají petardy, po kterých neslyšíte ještě týden.

Já vím, asi bych měla psát nějakou pěknou bilanci minulého roku nebo si dát nějaké předsevzetí, které bych stejně nedodržela, ale…

Moje ideální představa přivítání Nového roku je určitě na horách. Večer si připít na nový rok v nějakém krásném srubu a brzy ráno vyrazit bez kocoviny! (to je velice důležitý bod, hlavně to nepřehánět s tím připíjením :D) fotit vrcholky hor a zasněženou krajinu. Se srubem to tento rok opět nevyšlo, ale ty hory, mráz a východ slunce byli perfektně naplánovány. Co v plánu nebylo byla jedna pěkná angína. A tak se všechno rozplynulo a my zůstali doma. Matěj mi tu básnil o výstupu na Mont Blanc, plánovali jsme alpské túry na léto, až jsme z toho měli takovou horskou náladu a šli si pustit Everest (tady prozradím, že pokud se někdo chystá na nějaké zdolání vrcholu, tento film není zrovna nejlepší shlédnout s partnery jako jsem já, která si Matěje představovala padajíc do všelijakých puklin). To, že je ale půlnoc, se prostě přeslechnout nedalo. Za prvé se nám mohl zbláznit pes, za druhé jsem se bála, že nám něco brzo proletí oknem nebo zapálí střechu. Jako by to nestačilo na Silvestra, na Nový rok to bouchalo znovu.

V Kanadě i Na Zélandu jsme prožili  naprostý opak. Ve Vancouveru člověk musí mít povolení, aby si mohl udělat domácí ohňostroj a odpálil nějaké ty petardy. Pokud se nevydáte pozorovat ohňostroj pořádaný městem a zůstanete doma, může se stát, že to celé klidně i prospíte a nic vás jen tak nevzbudí. My jsme o půlnoci neslyšeli vůbec nic. To samé na Zélandu. Tam jsme slavili na okraji malého městečka a kupodivu se obloha nijak nerozsvítila pod palbou dělobuchů. Široko daleko byl naprostý klid. Pamatuju se, jak jsme si všichni říkali, že je to takový divný. Ale ono to bylo naprosto dokonalý.

U nás si můžeme střílet do vzduchu co chceme, kdy chceme a kde chceme. Někdo by to nazval krásou svobody, já to vidím jako šílenství, které mi znechucuje Silvestra. Baví mě fotit ohňostroje a pokud to s tím srubem zase nevyjde a já se místo toho ocitnu v nějakém městě, přeju si jen, abych se nemusela bát, že mi každou chvílí přistane něco za krkem.

Vaše Ell