Při našem návratu z Toskánska jsme měli na výběr několik tras, a protože jsme se rozhodli vést trasu přes Pisu, naplánovali jsem i odbočku k národnímu parku Cinque Terre. Toto skalnaté pobřeží je vyhlášené především pro vzhled vesniček, která jsou krásně barevná a ze skal prudce sestupují k moři. Může být tedy něco romantičtějšího než západ slunce při skleničce vína z balkónku jednoho apartmánu?
Bohužel, my jsme si zde naplánovali takový spíš rychloběh městem, takže na romantiku nebyl čas. Něco po osmé jsme zaparkovali auto na parkovišti a svižným tempem jsme sestupovali k útesům městečka Manarola. Po terasách vinic jsme dorazili k první vyhlídce, práskli tam pár fotek a rychle sestupovali dál. Dole jsme obešli další tři foto-stanoviště a bylo po představení. Slunce zalezlo za opar a my jsme se zase svižným tempem vraceli zpět na parkoviště. Byla to přesně ta chvilka, kdy má člověk zakotvit v přístavu u té skleničky vína a užít si ještě zbytky dovolené. Jak se však ukázalo, můj time management není zřejmě jedna z mých nejsilnějších stránek. Parkovací lístek jsem koupila do 21:15 a to víte, že určitě najust bychom poslední den dostali pokutu, takže moje poctivé já zavelilo zvednout se z té lavičky a vyrazit dál.