Když máte něco naplánované přesně na minutu, jak na potvoru se to zvrtne. My jsme takhle měli naplánovaný náš příjezd do Londýna, kdy jsme měli půl hodinky na přemístění z Liverpool Street k našemu bydlení. Tam na nás čekali s předáním klíčů. Bylo to naprosto jednoduchý, avšak ani jedna věc z toho nevyšla.

V jednu odpoledne jsem se měla sejít s Matějem, u automatu jsme si měli rychlostí blesku koupit jízdenky a pak autobusem číslo 100 pokračovat až před byt. Místo toho měl můj vlak deset minut zpoždění (předchozí vlak byl celý zrušen, takže zlaté zpoždění), lístky nám nešly koupit, tak jsme si museli vystát frontu u přepážky (zpoždění od plánovaného času nabralo již 20 minut) a nakonec jsme skončili ve špatném autobuse. To bylo totiž tak… Když nám přijel autobus č. 100, nalezla jsem dovnitř, odpíchla si a pak jsem měla skvělý nápad ujistit se, jestli jedeme správným směrem. Tak se tedy ptám řidiče, jestli jede k st. Paul’s Church a on že to je druhým směrem. Tak koukám jako puk, protože jet opačným směrem mi přijde tak nějak nelogický a navíc jsem si už odpíchla. Ale dávám na rady, vystupujeme a jdeme na druhou stranu. Jedeme si to tedy na opačnou stranu a na každé křižovatce doufám v obrácení našeho směru.  Když se ale objevíme u St. Paul’s Cathedral,  je mi už všechno jasný. Pan řidič si myslel, že jako každý turista chceme ke katedrále sv. Pavla, ale my jsme chtěli k naprosto bezvýznamnému kostelíku sv. Pavla úplně na druhé straně. Naši předávku klíčů rychle přemisťujeme k Tower Hill a nasedáme již do našeho třetího autobusu během 20 minut (proč ne, když je ta městská v Londýně taaak levná). To jsme však nevěděli, že jsme se ocitli na té nejucpanější ulici, kde je zrovna největší koncentrace oprav. Náš autobus se tak pohybuje rychlostí kilometr za hodinu. Asi zastávku před cílem  uběhlo od našeho smluveného času 50 minut a náš předavatel to vzdal a musel odjet. S kufry jsme se tak ocitli před Tower Hill, bez klíčů, hladový jak psi a já nejvíc nasraná naštvaná, že jsem se toho řidiče vůbec ptala.

Na všem tom špatném se vždycky najde něco dobrého. My jsme tak mohli nafotit krásný západ slunce z místa, na kterém bychom určitě nefotili. Zbytek času jsme trávili  vysedáváním po lavičkách kolem Tower Hill a Tower bridge, prošly si všechny doky kolem našeho ubytování a celí promrzlí jsme dorazili v osm na druhou předávku klíčů. Vzhledem k tomu, že naši hostitelé z airbnb odjeli na neplánovanou dovolenou, měli jsme krásný bytečet 15 minut od Tower Bridge  jen pro sebe. Už jsme se tak nemohli dočkat, až se konečně zbavíme kufru a natáhneme na gauč.

Všechnu smůlu jsme si tak vybrali a další den prostě musel klapnout podle plánu! O tom ale příště,

Vaše Ell

P.S. U poslední fotky se Matěj brodil bahnem Temže. Dokážete si tedy představit moji radost, když se dostal na břeh a já viděla ty kalhoty. Ty jediné kalhoty, co měl po kolena od bahna hned první den. No, pro fotku se musíš obětovat.