Rok od narození dvojčat. To si zaslouží nějakou rekapitulaci ne? Já to ale moc stručně neumím a vzhledem k tomu, že jsem se ke dvojčátkům tady moc nerozepisovala, tak to chci v rámci odpočinku od usmrkaných dětí napravit. Dozrál čas vám povyprávět o vtipných momentech z porodního sálu, o pooperačních strastech každé císařovny nebo taky o neveselých chvilkách na neonatologickém oddělení. Odpálíme to tedy hned porodními bolestmi.
Důležité je si připomenout, že už jednu rodící zkušenost mám za sebou a jako druhorodička, navíc ještě s dvojčátky, jsem byla rázně upozorněna na očekávaný rychlý průběh. To by tak ve zkratce mohlo lehce nastínit mé představy o délce porodu – s prasknutím vody mi budou s jistotou koukat už nožičky ven. Mohla by to být i hlavička, kdyby se pán ráčil otočit, ale tomu se nestalo a ségra mu pak už v konečné fázi nedala žádný prostor.
Úplně přesně si vybavuji každou tu chvilku dvanáctihodinového porodu Matyška. První kontrakce jsem protancovávala u okna pod televizí se Snídaní s Novou a naivní představou, že tohle je asi ta bolestivá kontrakce, že by to takhle šlo. 5 hodin na to jsem usínala únavou na balónovém míči v koupelně s bolestmi o síle motorové pily, která vám prořezává páteř s pánví a vy jen myslíte na to, že jste jen na jeden centimetr. Debilní jeden centimetr!
S dvojčátky to byla trochu stresovka. Večer u televize mě Lukášek tak intenzivně kopal do čípku (sorry za ty detaily, ale tohle je taky celkem bolestivý fakt) a tak abnormálně mi vykroutil břicho, že jsem s jistotou věděla, že někdo asi už chce ven. V noci při spánku mi praskla voda. Teď už chápu, proč se říká praskla. Ve mně to luplo tak, jako by mi někdo zlomil stehenní kost. Odtekl mi kýbl vody jak v americkém trháku a rovnou jsem skočila do celkem intenzivních kontrakcí. U semaforu na půl cesty jsem jednu dodýchávala a všechno si to pomalu plánovala v hlavě. Jak dorazím do porodnice. Jak se personál div nezblázní. Paní Pivrncová! Dvojčátka! Minimálně na pět centimetrů! Rychle na sál! Pohled, který jsem věnovala matějovi na těch semaforech naprosto mluvil za vše. Bolí to. Bude to rychlý!
Když jsem prodýchávala už druhou kontrakci před zamčenými dveřmi porodnice a po asi tak pátém bzučení zvonku se nemohla nikoho dovolat, všechny představy o mé důležitosti se začaly pomalu rozplývat. Jedete rodit do porodnice a oni mají zamčeno. Nakonec se vyvalila sestra ze dveří s velmi empatickou otázkou položenou tím nejpříjemnějším tónem: „Co chcete?“
Kdybych byla v kontrakci, tak bych se zmohla na ostřejší větu než jen na: „Jsem Pivrncová, čekám dvojčátka, praskla mi voda a mám kontrakce!“
Nastoupili jsme do výtahu, který pamatuje asi i prvorepublikové rodičky. Sestra nezapomněla utrousit poznámku, že se výtah občas zasekne, což mě velmi uklidnilo. Došla jsem tedy na příjem, převlékla se do hábitu a čekala na příchod doktorky. Mezitím celý proces úžasně zrychlila ztráta většiny informací, které s vámi sepisuje sestra při příjmu, v mém případě při hospitalizaci dva týdny před porodem. Následoval monitor, několik kontakcí a příchod lékařky. Ta byla očividně vzbuzená a ani můj případ její spánek nijak nerozhodil. Mě to ale rozhodně rozhodilo. Čekala jsem rychlý sprint na lehátku po chodbě s kyslíkovou maskou a místo toho mi lékařka po dvojitém zívnutí sdělila, že to není zatím nic akutního, že musíme počkat na anesteziologickým tým a to může trvat. Musím přeci pochopit, že kdyby třeba přijela havárka, tak ta bude mít přednost. To já naprosto chápala, co jsem ale nechápala bylo, proč mám trpět ty zatraceně bolestivé kontrakce, když jdu na císaře.
Žádná bouračka nebo přestřelka se na Boleslavsku nekonala a já si po hodině od příjmu mohla vyslechnout verdikt: „Jdeme na to!“ Tady jsem byla už maximálně vystresovaná. Po zavedení cévky jsem se snažila i s pytlíkem dojít na operační sál a klepala se jak ratlík. Celou tuhle noční akci zachránila paní anestezioložka, která mluvila na rozdíl od sestri u vchodu do nemocnice opravdu příjemně. To byl úplný anděl mezi celým personálem. Po píchnutí anestezie do páteře mi přikurtovali ruce a já tam ležela jak Ježíš na kříži. Klepala se jako blázen. Od prsou dolů nic necítila a ta blbá plenta mi pořád padala do obličeje. Paní anestezioložka mi popisovala, jak mě tam dole prořezávají a šup, Lukášek byl venku. Já ale nic neviděla, necítila a ani neslyšela, což je ten nejhorší pocit! Pak už konečně Lukášek začal brečet a já si oddechla! Do minuty byla venku i Kristýnka, která se nebála ozvat hned od začátku. Doktor to komentoval slovy, že je to klasicky hysterická ženská, což byl samozřejmě takový vtípek na odlehčení, ale pokud nemůže maminka na sále vnímat nic jiného, než hlasy za plentou, tak ji stoprocentně utkví v paměti každé slovo, které u porodu padne. Pak mi je konečně přinesli ukázat. Přiložili mi je k hlavě a já byla šťastná. Jsou zdraví, jsou venku! Stále přikurtovaná jsem zapózovala na naši první společnou fotku vytočením hlavy do boku a pak už jen koukala, jak je odvážejí. Děti byli do dvou hodin od prasknutí vody venku. Zdá se to jako rychlovka, ale mně to přišlo jako věčnost.
To jsem ale nevěděla, jak nekonečně dlouhých bude těch 14 hodin, kdy se člověku pomalu vzpamatovává břicho a nohy. Kdy vedle vás celou noc chrápe postarší paní a vy se nemůžete ani hnout, ani spát, prostě nic (ještě že jsou ty mobily). Pak se člověk snaží v bolestech dobelhat do koupelny a ukázat všem, že je připravený se starat o děti, ale místo příjezdu dětí a prvního kojení přichází tak maximálně uklizečka se sestrou.
O tom ale příště…
