Ve čtvrtek ráno jsem  nažehlila lokny na hlavě, nasoukala se do svých slavnostních šatiček a vyrazila vstříc obhajobě diplomové práce. Ve vlaku jsme seděla tradičně v prvních vagónech a potkala se s ostatními mířící k obhajobě. Někteří také v šatech, jiní v džínách, jak je to komu pohodlné.  Vůbec mě nepřekvapovalo, že jsou všichni ostatní naprosto vystresovaní a já v pohodě. Každý věděl, že je to velká událost, že končíme dva roky studia, ale v porovnáním s Českem  nikdo z nich samozřejmě neví, jaký stresing se prožívá v Čechách u státnic a jaká je to naopak pohoda pouze obhajovat projekt, na kterém celý rok intenzivně pracujete. Proto jsem to celé brala jako závěr studia, kdy se všichni zase potkáme a povíme si své zkušenosti a zážitky, nikoli jako nějakou zkoušku.

Ten rozdíl mi připomínalo hned několik věcí, které se během těch třech dnů staly. Například u občerstvení v podobě ovoce, které pro nás bylo zajištěno na každý den. Vzpomněla jsem si, jak jsem před maturitou pekla medovník a před státnicemi na bakaláře kupovala v Tesku nějaké blbosti, protože byla naše povinnost zajistit plné a spokojené žaludky zkoušejicích. Tady se nijak nerozlišovalo zda jste student nebo zkoušející, prostě dorazily mísy plné jahod, melounu, hroznů a ananasu pro všechny. Poté, co jsem Švédům vylíčila, jak se připravujeme na nervydrásající přezkušování znalostí a při tom ještě druhou rukou vytahujeme z trouby připravené dobroty, které ani nejsou pro nás, jsme teď v jejich očích jako superhrdinové s nervy ze železa.

Během tří dnů jsme všichni odpřednášeli výsledky našich projektů a zároveň si hráli na oponenty. Druhý den prezentací jsem šla na řadu jako první, 45 minut jsme se snažila zaujmout svým projektem a pak už jen následovaly otázky. Nejprve měla spolužačka, které byla moje práce přidělena, vést diskuzi se mnou o mém projektu na deset minut, poté následovala diskuze se zkoušejícím. Po pravdě, žádné záhadné otázky se nekonaly, nebo prostě díky tomu, že jsem si skoro celý projekt navrhla a provedla sama, mě vlastně ani nic zaskočit nemohlo.  Pak jsem naopak zasedla do první lavice já a bedlivě poslouchala práci jiné studentky, abych se pak již předem domluvenými otázkami (to je ale děsně tajné) vyptávala na detaily projektu a diskutovala nad problematikou imunity (téma, které mi opravdu tak blízké není). Hodnocena jsem tedy byla nejen za prezentování svého projektu, ale také za to, jak dokážu diskutovat nad projektem a prací někoho jiného.

Po poslední prezentaci se konečně mohlo bouchnout šampáňo a přesunout se do jedné z učeben, kde už na nás čekal zajištěný oběd. Tady jsme se setkali se studenty bakalářského studia, kteří také ukončili studium a hned několik našich učitelů k nám promluvilo a blahopřálo. Po obědě pak dorazily růže. Kdo čekal takovou tu klasickou gratulovačku, tak by byl na omylu. Tady se s tím nepáralo a rovnou se přistoupilo k objímačce. Moje spolužačky z Keni a já jsme z toho byly trochu v šoku, jak i taková oficiální gratulace může být přátelské a od srdce a ne jen škrobené potřásání rukou. Co nás ale opravdu pobavilo byl fakt, že nám vlastně není ani předávám diplom, ale papír se sylabem studia a žádanka na diplom. Asi se cítili trapně nám nedat žádný papír, tak aspoň něco. Vzhledem k tomu, že jsme studenti Stockholm Univerzity, ale celé studium probíhá na Karolinska Instititet, nějakým záhadným způsobem se při zakončení dostanete do černé díry. Nečekalo nás tedy žádné slavnostní zakončení v taláru, protože se asi neví, kdo by si to měl vzít na starost. Ten problém je ale také v tom, že nám sice gratulovali k zakončení, ale my v tu chvíli ještě ukončené studium vůbec neměli. V tu chvílí jsme vůbec nevěděli a ještě teď nevíme, zda jsme tím studiem doopravdy prošli. Známku ze závěrečné obhajoby se totiž máme dozvědět po dvou týdnech. Heh, jako by se počítalo s tím, že všichni vlastně projdou.

A protože jsme měla naprosto skvělé spolužáky a jako třída jsme byly výborná parta, většina z nás vyrazila do parku a pak ještě na společnou večeři. Byla to paráda a asi si ani nedokážete představit, jak jsem ráda, že mám tohle všechno za sebou. Před dvěma lety jsem se s Matějem vrátila ze Zélandu a připravovala se no to, že dva roky budeme každý žít někde jinde. Teď se mi to zdá jako lusknutí prstu. Dva roky jsou pryč, studium za mnou a já jsem neuvěřitelně šťastná, že jsem se na tuhle cestu vydala.

Co mě zklamalo, co nadchlo, zda se splnila všechna má očekávání ? Příště si to studium pěkně zhodnotíme. Také jsem měla čas si projít má oblíbená místa Stockholmu. Vzhledem k tomu, že počasí bylo perfektní, až mě to úplně zaskočilo, provedu vás těmito místy alespoň pomocí fotek J

Vaše Ell