Víte, jak jsem vám psala při těhotenství s Matyáškem, jak mě všichni kolem straší, že se už v životě nevyspím, že už ani na tom záchodě nebudu sama nebo dokonce že moje prsa budou plandavý jak uši kokršpaněla?  Měli pravdu, ve všem! A jako fakt, ten pohled na ty žížalky je fakt žalostný. Není divu, že ženská pak myslí na různá řešení.

Všechno to začíná někdy kolem toho jednoho roku vašeho dítěte. Vyrazíte na procházku a najednou potkáte maminku, která je poprvé venku s kočárkem. To rozkošně malinkatý miminko vás dostane do kolen. Vaše dítě vám přijde velké jako dospělák a zdá se vám to jako věčnost, kdy jste chovali takového drobečka v náruči. A ty malilinkatý prstíčky! Tohle prostě zavání předčasnou ovulací! Naštěstí ještě stále trpíte pocitem nevyspalosti, což vás opět uzemní. S naprostou přesností byste totiž určili datum, kdy jste se konečně vyspali 6 hodin v kuse. Není to tak dávno.

Stačí ale pár měsíců a ženský se pomalu ale jistě cítí superženami v největší formě. Jejich děti samy chodí. Co chodí, oni utíkají! Na kočár se snáší prach. Maminky si konečně vychutnají i to kafíčko s kamarádkou, protože na pískovišti je právě v plném proudu přesypávání písku z jednoho kbelíčku do druhého. Občas se ten písek dostane do vlasů jiných dětí, ale i tak zábava na dobrých 10 minut zaručena! Normálně se i v klidu naobědváte, protože ten klučina, co ještě nedávno patlal jídlo všude kolem, se už umí trefit do pusy. No řekněte, nezačali byste z té nudy taky přemýšlet nad dalším raubířem do rodiny?

Ne že bych se nudila, to zas jako já si umím najít věci na zabavení, ale podívejte, jak jsem dopadla. Matyáškovi budou dva roky. Ještě před půl rokem, v době, kdy jsem se cítila fakt ve formě, Maty objel celý rybník na motorce rychlostí Michaela Schumachera. Teď ho půl hodiny přemlouvám u vrat, aby se mnou šel na procházku, že jako jenom kousek, fakt. Za půl hodiny ho přemlouvám a pár baráků níž, aby přestal trucovat na chodníku a šel se mnou domů. V ruce pak nesu Matyho i motorku. Pak k nám přijde sousedka s dcerou, kterou Maty div neulíbá nadšením, že ji vidí. Za pět minut jsou v sobě zakousnutý a hádají se o hračky. Ani já, ani sousedka si nemůžeme sednout, protože bez nás si hrát nechtějí. Oběd na mě vyprskne a chce místo toho pustit pohádky na telefonu. Hned, jak ho uspím, odpočítávám minuty, kdy má dorazit z práce Matěj.  Odpoledne, místo obvyklé procházky s dědou, se mě Maty drží jako klíště, křičí Mami Mami, a nechce se ode mě hnout ani na krok.

Jasný, tohle není nic nenormálního, jenže…  Před tím půl rokem jsem si asi naivně myslela, že náš Maty se bude pomalu ale jistě transformovat do andílka. Že jsme si asi už obdobím vzdoru a obdobím mamánka prošli, ale on to byl jen slabý odvar. Večer tedy padneme do postele úplně mrtví a jen se ptáme, jak zvládneme výchovu dalšího dítěte, když jsme na dně sil s jedním. No, budeme to muset nějak zvládnout, páč naše rodina se bude s jistotou opět rozrůstat. Jop. Je to tedy oficiální.

A prsa budou zase jako dřív 😀 aspoň na nějaku dobu (radši nemyslim na to, jak dopadnou po dvou dětech!)

Vaše Eliška