Jak už to tak děláme, před každou cestou se inspirujeme fotografiemi ostatních cestovatelů a tentokrát jsme narazili na jednu, která nám naprosto vytřela zrak. V práci jsem to ukazovala kolegyním a ony mi nechtěly věřit, že takové místo existuje. Já sama jsem tomu nechtěla uvěřit a tak jsem to svoje těšení neustále krotila.  I tak ale bylo jasné, že tohle nesmíme minout, že to bude hřeb celé cesty, třešnička na dortu a naše vysněná fotka. Navíc jsme věděli, že když byl brácha Vašek v Kanadě, navštívil tento park, ale takovou fotku si zpět nepřivezl. A protože se rádi špičkujeme, chtěli jsme ho trumfnout a pak se s fotografiemi náležitě vytahovat. A taky že vytahovali, hned zdobila plochu na počítači, na telefonu, na facebooku, už nám dokonce i visí doma na zdi. Tohle bylo to nejkrásnější místo, které jsem doposud navštívila. Tohle je to horské nebe na zemi.

Tady platí naprosto přesně anglické No pain No gain! Nikdy jsem se do kempu nedovalila unavenější, ještě nikdy mě nebolely nohy tak, jako při cestě zpět z tohoto parku. Pokud se sem chcete dostat k hlavní chatě a naprosto úžasně položenému kempu u jezera Magog, čeká vás dlouhých 28 kilometrů chůze a je jedno odkud vyrazíte. My jsme se chtěli vydat přes hřebeny hor, mít krásné výhledy po celou cestu od lyžařského střediska Sunshine Village. Bohužel kvůli záplavám byly strženy mosty a nezbývalo než se vydat z druhé strany, údolím od parkoviště pod Mt. Shark. Pokud nemáte hluboko do kapsy, odtud míří do parku i helikoptéra. My jsme zatli zuby, nazuli pohorky a vydali se pěkně po svých.

Ze začátku nás přivítalo hned několik cedulí upozorňující na medvědy, doporučení pro bezpečné hikování a také výše pokut, které hrozí při jejich porušení. Doporučení číslo jedna – vydejte se na cestu ve větších skupinkách, alespoň ve čtyřech. No, jsme dva a široko daleko nikdo, tak neva. Pepřák proti medvědům jsem tedy upevnila na okraj batohu a doufala, že ho nebudu muset použít a pokud ano, tak že budu vědět jak na to!   Matěj ze mě byl úplně na mrtvici, protože jsem pořád něco mlela a ťukala tyčkami o každý kámen. To abych dělala hluk a medvědy případně vyplašila. Po pěti hodinách chůze mi už ale docházel elán. Navíc se přihnal černý mrak a spustila se průtrž mračen. První půlhodinku jsme se krčili pod stromem a doufali, že to přejde, pak nám už docházel čas i trpělivost. Déšť nebral konce a tak jsme pochodovali dál zabaleni do ponča. Cesta byla jedno velké koryto vody a naše nohy v pohorkách si to pěkně čvachtaly v blátíčku. S hlavou sklopenou jsem se vyhýbala těm nejhlubším místům a medvědi mě přestali naprosto zajímat. Přála jsem si jen, abychom už byli v kempu, já se mohla převléct do suchého a udělat večeři. Jenže ta cesta byla naprosto nekonečná. Možná jsme kvůli stavu cesty a potopy v pohorkách šli šnečím tempem, ale do kempu jsme dorazili skoro v šest večer. Byly jsme na cestě devět hodin a z toho poslední tři v příšerném lijáku. V dešti jsme bleskovou rychlostí postavili stan a pak už jen měli sílu na večeři a zachumlání se do spacáku.

Do rána byla pěkná kosa. Boty nám samozřejmě neuschly a tak jsme nazuli sandále a v pár stupních nad nulou šli omrknout jezero. Obloha byla jak vymetená – jasné znamení, že tenhle den bude stát za to. V plánu bylo putování za jezery v okolí. Nejprve vzdálenější Og lake a poté přilehlá jezera u našeho kempu se závěrečným focením západu slunce z vyhlídky nad nimi. Do sandál jsem natáhla hned dvoje tlusté ponožky a i tak první hodinku necítila prsty u nohou. S každou hodinou se ale pěkně oteplovalo. Nakonec jsem skončila v tílku a nohy chladila v jezeře.

Cestu nám zpříjemňovalo hned několik svišťů, za kterými jsme se skoro plazili, abychom je měli  vyfocené z co nejlepší perspektivy. Strávili jsme u nich dobrou půlhodinku a kdybychom měli více času, klidně bych je i fotila celý den. Mezi jezerem Sunburst a Elizabeth lake jsme pomalu začali stoupat k naší vysněné fotce. Nad těmito jezery se tyčí Nub Peak a pod jeho vrcholem naprosto úžasná vyhlídka na celé okolí Nublet. Ze zapadajícím sluníčkem se začalo opět ochlazovat, přilehlé vrcholky se začaly zbarvovat do teplých odstínů a my se dívali na tu nejlepší podívanou na světě. Mít s sebou ještě termosku s čajem, tak bych se asi rozplynula blahem. Fotili jsme tu až do setmění a pak se vydali s čelovkami zpět do kempu. Sovy houkaly a já byla opět poprděná strachy. Jestli je někde blízko medvěd, tak já ho v té tmě ani neuvidim!

Třetí den a naše cesta zpět měla být určitě příjemnější než cesta tam. Zaprvé bylo krásně slunečno a za druhé byla většina cesty z kopce. Zas taková procházka to ale nebyla. Pořád to bylo 28 kilometrů. Nakonec to byla takový výheň, že jsme z toho málem chytli úpal. Pamatuju si, jak jsme posledních pět kilometrů nepromluvili skoro ani slovo. Byly jsme úplně hotový, hladový a v batohu měli už jen posledních pár bonbónů. Když jsem dávala Matějovi poslední bonbon, jen prohlásil, ať ho tím pohled tak očividně nepropichuju, že je taky unavenej a chce už být u auta.

Možná, že právě proto na nás tohle místo tak zapůsobilo. Stálo to hodně sil se sem dostat, ale každou minutu a každý pohled si tu člověk pak užil na 200 %. Sem se plánuji ještě vrátit!

Vaše Ell

Pozn. Do parku Assiniboine jsme se vydali v na přelomu srpen/září 2013