Je jasné jako facka, že tohle těhotenství je jiné minimálně v tom, že mám v pupku dva příživníky místo jednoho, že se pěkně pronesou a že to s blížícím se porodem není vůbec sranda. Co je ale úplně jiné, tak to je ten náš živel, kolem kterého musím jako těhotná poskakovat celý den, který mě 24 hodin denně udržuje v dobré náladě, protože slovo vztekat se tady u nás v rodině neznáme, že jo 😀 Čekat dítě a mít doma už jedno je pro mě překvapivě náročnější než jsem vůbec čekala. Teda já vlastně nic nečekala, nějak mě totiž nenapadlo, že to bude jiný. Úplně jiný! No, pojďme si to rozebrat elektronickou tužkou.
Nejkrásnější období života
Už jsem vám to popisovala při prvním těhotenství. Prý je to nejkrásnější období. Já to tak rozhodně necítila. Nejdřív jsem se hrozila toho, že mi každé sousto bude nakopávat žaludek 9 měsíců v kuse, i když se mi v noci zdá o buřtech a přes den mám největší chuť na colu. Když se nad záchodovou mísou neskláníte, tak na ni každých pět minut sedíte, protože překvapivě čůrat potřebujete milionkrát za den už od začátku těhotenství. Když jeden problém vymizí, tak se objeví další, třeba v podobě příšerné bolesti zad. To pak funíte jak tur, abyste se mohli alespoň o centimetr pootočit v posteli. Přidat se může i žáha, křeče do nohou nebo kvasinky, prostě samé lepší věci. Já jsem tyhle problémy vytěsňovala prací v laboratoři a dokončováním diplomky. Když jsme začali plánovat druhé miminko, byla jsem přesvědčená, že těhotenství budu tentokrát prožívat úplně jinak. Že i přes ty všechny neduhy budu všechno vnímat víc optimisticky a že si to budu užívat! No. Ehm. Díky tomu, že tam jsou dva, tak to těhotenství vnímám opravdu jinak. Především teď v noci, když se mi oba derou zády přes můj pupek ven. Nebo když mi masírují velice něžnými kopanci děložní čípek. Nezapomínejme taky na Matyáška. Když padáte únavou na hubu, tak on vám ji přejede bagrem, za triko vás dotáhne k trampolíně a ještě vám vynadá, že nemáte jeho oblíbený jogurt. Ano, druhé těhotenství je ještě krásnější, než to první!
Vyspi se do zásoby
Tak tuhle větu člověk slýchá při prvním těhotenství neustále dokola. Vy ji nesnášíte, nevěříte tomu, že by to mohlo být tak kruté a hned druhý den po porodu vám dochází, co tím chtěl básník říci. Teď mi to už nikdo neříká. Naopak, škodolibě se posmívají, jak to budeme mít v noci kruté. Maty je tak trochu noční budič, který se dokáže 3x za noc posadit a prostě jen tak řvát. Navíc ještě nemá prořezaný všechny zuby, tak se připravuji na úplně jiný hardcore.
Nákupní horečka
Většina maminek to má obráceně. U prvního miminka mají první dupačky a capáčky dřív než fotku z ultrazvuku. Nakupování výbavičky je ústředním tématem a všeho se zdá být málo. U druhého dítěte nemáte čas nebo trpělivost se už s jedním dítětem táhnout do krámu. Zavítáte maximálně na půdu rozbalit krabice. No, u nás je to trochu opačně. U Matyáška jsme měli to štěstí, že jsme hodně věcí podědili a místo radostného utrácení peněz jsme rozbalovali ty krabice. Teď, když čekáme dvojčata, tak ty krabice sice taky rozbalujeme, ale fňukáme, co všechno musíme koupit ještě jednou. To, že máme po Matyáškovi hlavně klučičí barvy je vám asi jasný. Mladý Pivrnec číslo dvě tedy bude dědit jak divej a mladá paní Pivrncová si bude užívat spousty nových, úžasně růžových oblečků. Ba ne, kecám, to by Matěj nepřežil 😀
Na koníčky není čas (máte čas na všechno vs nemáte čas na nic)
Když si vzpomenu, jak jsem se v Anglii dokodrcala v pět odpoledne domů, došla na nákup, uvařila večeři a pak už jen vysedávala nebo vylehávala u počítače, chce se mi vrátit se do minulosti, tuhle vylehávající Elišku v posteli dvakrát proplesknout, zalehnout k ní a říct ji, jaký je to komfort tři hodiny večer nic nedělat a jen tak se válet. Ani vám nebudu psát, kolik seriálů jsem zvládla shlédnout, kolik jsem toho přečetla a kolik hodin naspala. Tohle byl ráj, kterého jsem si vůbec nevážila. Naopak, spíš jsem se litovala, jak po celodenním pipetování jsem chudák celá sedřená, ani mi nemá kdo uvařit a i na ten nákup si musím dojít pokaždé sama. Teď tomu není jinak, na nákup musím taky (a krotím Matyho, aby do košíku neházel všechno, co připomíná bonbonek), vařím každý den obědy i večeře, že je výchova malého ďábla někdy milionkrát náročnější než tisíc pokusů v laboratoři snad ani psát nemusím. Tak strašně ráda bych dokončila několik článků, které mám buď rozepsané nebo v plánu. Stačilo by jen pár hodin a světlo světa by spatřilo i video z Madeiry. Úplně nejvíc natěšená jsem z projektu o kojení, který se mi zrodil v hlavě. Všechno ale musím odkládat na jindy, přednost má Maty a pak můj odpočinek, na nic jiného není čas.
Porod stále velkým strašákem
Před prvním porodem nevíte, do čeho se řítíte. Samozřejmě, že jsem měla strach z bolesti, kterou mě všichni strašili, ale i tak mi v hlavě visela slova mojí mamky, že to zvládne každá ženská, tak že já přeci taky! Šla jsem do toho se sportovním odhodláním, že si to všechno pěkně protrpím a rozhodně nechci nějaké oblbováky. To by bylo, abych to nezvládla! Samozřejmě, že teď to zas vnímám trochu jinak. Závěr mého těhotenství byl poněkud dramatický, pro mě přímo hororový. Tohle znovu zažít už prostě nechci. Možná proto se asi i víc bojím toho, že si projdu podobným peklem víc než toho porodu. Ano, porod bolel, to jako ne že ne. Bolel dokonce víc než všechny ty záchvaty před ním, které jsem měla a myslela si, že na tu bolest umřu. Uklidňuju se ale tím, že už od začátku jsem kontrolována lékaři a že když už jsem jednou jeden malý tank porodila, tak teď když se derou na svět dva, budou tu cestu mít už trochu proraženou. Tohle půjde určitě rychle. Strach z bolesti mě tentokrát nedoprovází. Co je ale jiné, tak to je to, že jsem už přes dva roky matkou a víc se bojím, aby vše dopadlo dobře. Doma mám teď jedno úžasné a zdravé dítě, takže nemůžu být spokojenější a vděčnější matkou. Svůj vděk a tisíceré díky posílám v myšlenkách všem tajným silám a vesmíru pokaždé, kdy se ke mně dostane smutný příběh nějaké rodiny nebo když vidím osudy některých dětí v televizi. To brečím jak želva a nepřeju si nic jiného, než ať jsou ty prckové zdraví. Asi tedy chápete, že s dvojčaty se obávám jen jednoho. Mě si můžou rozřezat, jak chtějí, napíchat léků kolik uznají za vhodné, tohle pro ně prostě vydržím. O žádné nirváně při porodu nesním, přeju si jen aby přišli na svět zdraví!
Jak to všechno zvládnete
Asi jsem vám to už jednou vyprávěla, ale musím se k tomu znovu vrátit. Vzpomínka na můj první a druhý den s Matyáškem mě totiž vždycky pobaví. To vám první den přišla sestra a ukazovala mi v jedné minutě, jak miminko vykoupat, ošetřit mu pupík, napudrovat prdelku, uvázat plínku kolem kyčlí atd. Zmínila asi milion informací a já jen tápala, jestli v tom postupu zmínila jako první vysvléct dítě nebo ho namydlit. V poporodní depresi jsem se rozeřvala, že tohle prostě nezvládnu. Koupat dítě se mi zdálo jako nadlidský výkon, snažší by bylo uvařit svíčkovou pro celou armádu než tohle. Večer za mnou přišla jiná sestra, předala mi mastičku na opruzeniny a upozornila mě na jednu u Matyáška. No výborně, takže nejen že ho neumím vykoupat, už ani tu prdel mu utřít nezvládnu a on má kvůli mně opruzeniny. Tři, dva jedna, brečíme znovu. Tohle jsem prostě nebyla já, já se z takových blbostí nehroutím, a přeci jen jsem tam stála a pochybovala, jak to jedno dítě zvládnu. Třetí den jsem se tomu už smála. Doma jsem Matyho vycachtala ve škopku (žádný speciální kyblík jsem neměla), na ošetření pupíku jsem úplně zapomněla a kyčle jsem mu asi taky blbě zavázala. Svět se nezbořil.
No a pak tu mám jiný příběh, kdy se dvouletý Maty vzteká před plotem, že chce zpátky do auta. Když po 10 minutách vyměknu a do toho auta ho posadím, začne ječet ještě víc, že do toho auta vlastně nechce. Nekontrolovaně řve třeba i půl hodiny a já s pohledem na to svoje břicho fakt nevím, jak zvládnu děti tři, když nedokážu uklidnit ani to jedno.
Po porodu dvojčat tak asi nejspíš upadnu do pekla všech depresí. Počítám s tím, že spát vlastně vůbec nebudu, že kojit budu celý den a noc, nejlépe někde na trampolíně, abych u toho zabavila i Matyho. Bude mi líto, že nemám tolik času na všechny, že je můj život opět o milion otáček jiný. Bodejť by ne, už nebudu matka jednoho, ale tří dětí, takže opět pochybovat, jestli to všechno zvládnu je asi naprosto přirozené.
Kdo by čekal, že bude druhé těhotenství s jedním prckem na krku větší nebo stejná pohoda, tak se plete. Maminky už sice ví, čím si budou procházet, ale teď jsou na té cestě společně s prvním členem rodiny. Je to prostě jiné 🙂
Vaše Ell
