„A co plánuješ dělat na mateřské?“ „Čím si budeš přivydělávat?“ Nebudete mi to věřit, ale ještě než jsem porodila, už všichni vyzvídali, co vlastně plánuju dělat s „volným časem“ o mateřské. Nevím, zda jsme teď v době supermanek, kdy se bere za normální, že se na mateřské začíná podnikat, rozjíždět různé projekty a do toho všeho stíhat vařit, žehlit, kojit, přebalovat, být dobrou matkou a ještě lepší manželkou. Laťka se zvyšuje a já si připadala trapně, že plánuji být prostě na mateřské. Kdyby se mě ale někdo zeptal po porodu, tak bych se vůbec nestyděla. Pod vlivem hormonů by mě to vytočilo do obrátek. Dotyčnému bych pak nejradši pověsila dítě na prso a mučila ho tím, že ho nenechám vyspat rozsvěcováním každé dvě hodiny. Pak by si to hošánek rozmyslel se zeptat no můj „volný čas“. Po porodu totiž „volný čas“ buď neexistuje, nebo nabírá úplně jiného významu. Je to ta doba dne mezi kojením a kojením, kdy se jdete osprchovat, jdete aspoň něco málo sníst nebo při hodně štěstí se můžete i prospat. Je pravda, že se to každým týdnem lepší a na konci druhého měsíce by se už dalo koketovat s myšlenkou něco podniknout.
Maminky šijou, natáčí videa, zakládají blogy o vaření, mateřství… prostě se snaží někde seberealizovat. Moje šicí umění skočilo u barbie panenek, na které jsem přišila čtverec látky a upevnila ho provázkem, jakože páskem, aby jim to drželo. Pokusy o sdílení nových receptů skončilo s Nutriwebem, kterého jsem byla součástí. Teď mi bohatě stačí vyvářet pár dnů v týdnu pro šest chlapů v baráku. Blog mám a po dvou měsících opět ožívá. To mi dohromady s naším žabákem zatím stačí. Dneska tedy využiji ten svůj „volný čas“ a něco vám povím o prvních dvou měsících s miminkem.
Po porodu
Začneme pěkně z vostra a trochu vážně. Po porodu je to prostě nářez. Cítila jsem se, jak kdyby mi mezi nohama projel kamión. Pomalu se tedy zotavujete a zvykáte si na nový nespací režim. První noc se malý vyhříval na sesterně a já se měla prospat. Naposledy. Jenže to poslední prospání bylo dva dny před porodem. Škoda, že jsem to nevěděla, hned bych toho víc užila. Noc po porodu paní na pokoji strašně chrápala, a když nechrápala, tak utišovala brečící miminko. Od té noci už to pak bylo jen: kojit v deset, v jednu, ve čtyry, v pět mě přišla kontrolovat sestra, brala krev, moč, změřila tlak a než jsem usnula, u postele něco šmudlala uklizečka a vzápětí bylo sedm a znovu kojení. V osm snídaně, pak vizita, dětská vizita, a když už by šel člověk znovu spát, bylo jedenáct a znovu se kojilo, oběd, návštěvy, věčeře… Druhý den vám docvakne, že tohle není nic přechodného. Takhle to bude vypadat celý další měsíc, akorát bez vizit. Na kojení jsem se musela budit budíkem, který jsem hned několikrát na férovku zamáčkla a spala dál. Pár minut potom jsem v šoku vystřelila z postele, že jsem to zaspala. U kojení jsem usínala. Byl to pohled jak na někoho klimbajícího v autobuse. Pomalu jsem se se zavřenýma očima nahýbala ke straně a se škubnutím se narovnala, zkontrolovala dítě a znovu usínala. Na tohle byly i sirky v očích krátký.
Šestinedělí není jenom o tom dát se fyzicky do kupy. Je to naprosto šílený koktejl emocí. Jednu chvíli jsem se skláněla nad miminkem a rozplývala se nad dlouhými prstíčky, malinkým nosánkem a všemi těmi úšklebky, které při spaní házel. Ani ne do hodiny jsem se nad miminkem mohla sklánět a brečet, že z něj nemám asi takovou radost jako bych měla mít. Že bych měla být nejšťastnější na světě a místo toho jsem v kojícím vězení, strašně mě bolí prsa a cítím se na to všechno strašně sama. Byla to smršť hormonů, kvůli kterému jsem musela nakoupit extra balení kapesníků. To ani babičky u Esmeraldy neprobrečeli tolik kapesníků, jako já za první tři týdny.
Studené jídlo a neposedné vylučování
Náš malý Matyášek má zřejmě nějaké čidlo na jídlo. Na to moje. Vždy, když si něco dovařím, dožaduje si pozornost. Člověk se tak naučí jíst věci studené a asi s dvouhodinovým zpožděním. Moje kamarádky se mi určitě potají smějou. Jsem totiž známá tím, že musím pravidelně něco házet do sebe, jinak mi není dobře. Proto mám v kabelce vždycky nějakou svačinu. Klidně i přehnutý chleba, jen už ho na rozdíl od školních let nebalím do ubrousku (na ten pocit, když v puse převalujete ubrousek nalepený na másle nezapomenu :D). Teď moje zažívání trpí. Nejenže první věc, kterou ráno dělám, je místo snídání kojení a chování, ale i oběd se mi posunul někdy na druhou hodinu a večeře na osmou. Tohle je to tajemství hubnutí po porodu. Prd kojení, prostě nemáte čas se najíst 😀
Co se oblečení týče, na den si připravte hned několik triček. Pokud jste tedy nemehlo jako já a plenu necháte někde mimo dosah ruky, respektive jste líní si ji před kojením donést s tím, že tentokrát si určitě neublinkne, že to nějak zvládnete. Matyášek ze začátku vůbec neblinkal, ale to už samozřejmě taky dohnal a teď s prominutím blije jak šakal. Celý den nic a pak mi najednou ohodí hrudník. A já zrovna nemám přes rameno plínku.
Když vyrážím na nákup, tak musím zkontrolovat, zda nejsem celá od mlíka, ať už toho ublinklého nebo vyteklého. Náš první výlet do krámu asi nikdy nezapomenu. Vložky v podprsence vyčerpaly svoji sací kapacitu a mně teklo mlíko úplně všude. A tak si takhle nakupujete s dvěma koláči na hrudníku. Co víc si přát. To pak jen úprkem letíte do sekce s cereáliemi, vyberete tu největší krabici a pak si ji tisknete před hrudníkem, abyste zamaskovali tu paseku.
Co je ale horší, tak že si člověk musí zkontrolovat i zda se mu někde pěkně nežlutí hovínko. V zápalu přebalovaní to z plíny může skončit kdekoliv. Nejde si nevšimnout, že při některé kanonádě to letí až na koberec, ale při normální přebalovačce to může skončit nevědomky na předloktí a vy se s tím pak můžete nějakou dobu producírovat. Tohle se mi už stalo, ale naštěstí jen doma.
Ty trička jsou i potřeba, pokud si malej usmyslí čůrat při přebalování. Když máte chlapečka rozbalenýho, předklánějte se s opatrností. To jsem mu takhle jednou chtěla dát pusinku na nosánek a on mi z toho samou radostí načůral do výstřihu. Jak bude proud sílit, bude hůř. Už se pomalu loučím s obrazem nad přebalovákem 😀
Kojení
Díky mým kamarádkám z Keni jsem mohla nahlédnout na různé zvyklosti v odlišných kulturách. Holky mi tak vyprávěly, že moc nechápou, proč nám není trapné nechat dítě brečet, když má hlad a je nám víc trapné vytáhnout prs na veřejnosti a nakrmit ho. Kdybyste jeli v autobuse v Keni a plakalo vám miminko, ostatní by to prý nevydrželi a okřikli vás, ať už to prso vytáhnete. V Evropě by si ostatní jen v duchu řekli, jak zlobivé/uplakané dítě to máte. Já osobně nejsem žádná stydlivka, ale zároveň ani žádný exhibicionista. Proto mě překvapilo, že nemám problém ty prsa vyvalit kdekoliv. Samozřejmě s ohledem na ostatní. Je to něco přirozeného a neměl by se kolem toho dělat takový humbuk.
Právě proto, že je to něco přirozeného, mě zaskočilo, jak může kojení ze začátku bolet. S podezřením, že dělám něco špatně, jsem se obracela na sestry a ty mě ujišťovaly, že je všechno v pořádku. Zamáčkla jsem tedy slzy, zakousla se a vždycky tu první minutu přetrpěla. Kojení totiž podle příruček nebolí. No, jak koho. Jediné, za co jsem se modlila, bylo, abych k tomu ještě nedostala zánět a doufala, že si prsa brzy zvyknou. Zvykly, díky bohu.
Vzhrůru na nákupy
No a když už jsem zmínila to oblečení na začátku, řeknu vám, je to docela fuška sehnat nějaká pěkná trička na knoflíčky. Můj šatník je už obohacen o dostatečné množství košil, tak bych ráda přidala i něco upletšího v čem by ty moje nově nabyté vnady vynikly. To mi takhle jednou chtěl manžel udělat radost a vzal mě na nákupy, ze kterých se stala noční můra. Matyášek se neustále vztekal, já musela kojit co každou hodinu. Kabinku na vyzkoušení oblečení jsem viděla jen jednou, přebalovací místnost čtyrykrát. Druhý pokus o mé nákupy skončil také fiaskem. Jak máte něco nakoupit, když se s kočárem nevymotáte mezi regály a vlastně ani nemůžete zajet do kabinek? Třešínkou na dortu pak je hledání restaurace ve městě, kam byste rádi zašli na oběd. Jedna restauračka je ve sklepě a po schodech to s kočárem nedáte. Druhá má lákavé obědové menu pro milovníky dětských kolik – hrachová polévka, kachna se zelím, čočka s uzeným… Když už tedy najdete restauraci, kam dokážete vjet i tankem, odjedete nafouklí jak vzducholoď. Jo a to bych zapomněla, teď v zimě to je ještě větší švanda, protože venku je zima, dítě máte nabalený, ale uvnitř v obchodech a restauracích jsou tropy. Sundávat všechny ty vrstvy a pak je zase navlíkat je peklo.
Nová láska našeho života
I když to může vypadat, že si teď jen stěžuju, ty dva měsíce s miminkem mi už neskutečně moc dali. Našla jsem v sobě hodně trpělivosti a pochopení. Je to dřina a každá maminka má u mě obdiv. Zároveň ale i rozumím těm, kteří to nezvládnou nebo se ani na tuto cestu nechtějí vydat.
Během šestinedělí jsem také našla obrovské množství lásky, které se s prvním úsměvem, žbrbláním a pokroky mnohonásobně zvětšilo a každým dnem roste. Někdy bych malého nejradši upusinkovala k smrti, jak úžasný mi přijde a jak moc mu chci dát najevo, že ho mám ráda. S láskou jde ale ruku v ruce strach. Strach při pláči miminka, z každého zakuckání, strach z nevědění, co miminko opravdu trápí. Už s takhle malými dětmi zažijete dost srandovním momentů. Nás vždycky rozesměje, když během pár sekund zvládne celý zrudnout, naštvat se, strašně hlasitě si prdnout a do sekundy celej zjihnout a rozesmát se. Jo, není nad to si pořádně ulevit. Nebo jak v noci vydává tisíc zvuků. Bručí, mňouká, sviští, prská, prdí, výská, bouchá a my se jen smějeme, kde se to v něm bere. A jak krásně se směje, na to by už dokázal sbalit kde jakou babu. Však mě si hnedka získal 🙂
Tak to by bylo pár mých postřehů k prvním měsícům s miminkem. A vy ostatní maminky se nebojte napsat, jak jste prožívali první dva měsíce vy a co je vaším nejoblíbenějším momentem J
Vaše Ell
