Poslední večery, kdy uleháme do postele, jsou u nás jak přes kopírák. V hlavě máme tisíc otázek a nějak se nemůžeme dopátrat odpovědi. Mysleli jsme si, že tohle těhotenství bude pohodička. Všechnu výbavu máme na půdě pěkně uschovanou. Oba moc dobře víme, co nás v prvních měsících s prckem čeká.  Navíc náš Matášek se pyšnil přezdívkou Rudý ďábel nebo také Tyranosaurus Rex, další potomek bude prostě procházka rájem nebo maximálně slabý odvar naší předchozí zkušenosti. Joo, to jsme si to takhle plánovali, dokud jsme si nevyslechli verdikt mojí paní doktorky při první těhotenské prohlídce. Jedno mimčo to totiž nebude!

Čekáme dvojčata. I já si to musím číst po sobě dvakrát. Pořád tomu ještě nevěřím, ale každý ultrazvuk mi ukazuje to samé. Další dva malý čiperky.

Jak jsme se se zprávou smířili? Nijak, ještě stále to zpracováváme. Matěj, jako správný živitel rodiny, neustále řeší finanční zátěž. Jeden večer ruší stavbu baráku, druhý večer zas řeší, že nebudeme mít peníze, abychom všem třem našetřili na vejšku. Já vedle něj jen funim, mažu si břicho z panické hrůzy, že budu mít tentokrát strie i na mozku, je mi blbě a nechápu, proč bychom to finančně neměli zvládnout. To je totiž to nejmenší. Horší je, jak to zvládnu já. Můj břich začíná nabírat šílených rozměrů. Ať si ten pupek měřím pohledem sebe víc, nemůžu se dopočítat, jak se tam ty dvě stvoření vejdou. Pomalu už začínám plánovat rozpis celé rodině na hlídání Matyáška, protože já mám v plánu od ledna ležet na lůžku a zahánět deprese zbytkem cukroví. O porodu se radši nebudeme bavit. To jako fakt jde? Přirozeně? Dvě děti? A jak je budu kojit? A jak odkrkávat, přebalovat, uspávat a mýt? Já nejsem chobotnice, mám přeci jen dvě ruce! Dvě ruce, do kterých jsem chytla zánět hned na druhém měsíci z jednoho dítěte. Ok, jdu dělat rodině i poporodní rozpis, páč tohle sama nedám.

Teď trochu přeháním, ale na tohle všechno opravdu teď myslíme. Když má Matyášek svůj den,když vřeští na celou vesnici, když terorizuje svoji kámošku od vedle a když brek po bitkách nezachrání ani dvacet dudlíků, tak to jsou přesně ty okamžiky, kdy pochybujeme, že tohle někdo dokáže zvládnout nejen fyzicky, ale i psychicky s dalšími dětmi na krku.

No a prosim vás, to jsem ještě nezmínila problém největší. Auto! Problém číslo jedna je, do jakého auta se vlastně vejdou všechny tři sedačky vedle sebe. Problém číslo dvě je, do jakého auta narvete jak sedačky, tak i ten mega kočárek pro dvojčata. No a když budete myslet do budoucna, tak si zkuste vmáčknout do auta 3 sedačky, 5 kufrů, 2 odrážedla, 3 kola (na 5 kol radši ani nemyslím), tunu hraček a žrádla. Na tohle je i transportér krátkej. Já to vidím na autobus! No, ale kde takovou krávu zaparkujeme? Možná že tak velký auto stejnak nebudeme potřebovat, protože jet někam s třemi dětmi je asi nemožný. Nějak si nedokážu představit, že je všechny vezu k doktorce. Nebo na nákup! Maty musí být přikurtovaný v košíku, protože jinak by byl Lidl v Hradišti už dávno zbořenej. To pak mám jako vozit košíky tři?

Možná jsem si to přivolala sama. Myslela jsem si, jak krásný by to bylo mít dvojčátka a odbít si dvě děti hned najednou.  Ano, tohle jsem si myslela před tím, než jsem měla Matyho. Při procházkách s ostatními maminkami jsme se tomu všichni smály, jak blbý nápady jsme to měly. O to vtipnější reakce okolí na moje očekávání jsou. To si děláš prd… No ty voe… To bude maskr! Tohle bych já nedala! Haha, a máte po cestování! Atd.  Vůbec nejlepší je, jak se každý snaží na tom najít něco pozitivního, takže nakonec dodají tuhle větu: Ale zas jako je to hezký, ne? 😀 😀 Padne i dotaz, jestli máme dvojčátka v rodině, jako bych to snad mohla na něco svést. Ne nemáme.

No, nebudu tady fňukat. Jdu si objednat z Aliexpresu nějaká chapadla, kojnou a ten autobus! My to prostě dáme!

Vaše supermatka Eliška