Zima jak se patří. A to nejen teplotně, ale i sněhovou nadílkou. Má to však jeden háček, ty teploty klesají tak nízko, že mě to s malym někdy ani nepouští ven. Když už se ale najde nějaký ten odvážlivec, který by toho našeho malýho vzteklouna snad i chtěl hlídat, okamžitě mu ho předáváme, balíme saky paky a rychle odjíždíme (dřív než si to daná osoba stačí rozmyslet a dřív než malej začne brečet). Ani mráz nás nezastaví! Ve středu jsem tak lyžovala ve skvostných -13°C, ale člověk je rád, že konečně někam vyrazil, takže tu zimu ani nepociťuje. No dobře, u mě to bylo spíš díky vyhřejvanym ponožkám, které jsem vohulila na maximum a díky kterým jsem snad poprvé neměla z prstů na naze rampouchy. Ponožky tak aspirují na cenu technologický zázrak roku v šuplíku Elišky. Ale zpátky k zimě..
Na Nový rok jsme měli úžasnou příležitost si zalyžovat v Pasekách nad Jizerou. Ráno lyžovačka, odpoledne vyvenčení malého v helikoptéře (nové vozítko na běžky) a jako bonusová zastávka při návratu zpět Kozákov. Tam to probíhalo následovně: Matěj zaparkoval na parkovišti, já vystřelila z auta jak raketa, v hlavě mi přitom odpočítávaly imaginární stopky. Měla jsme tak přibližně dvě minuty na to, abych vyběhla nahoru na kopec, prokličkovala mezi malejma harantama na pekáči (v tu dobu jsme je proklínala, takže lepší pojmenování nejde), nechytla infarkt, protože tohle byl můj asi tak třetí sportovní počin po porodu, na kopci jak kulometem napráskala pár fotek a poklusem s plícemi na zádech se vrátila zpět k autu. Jak totiž zastavíme auto, Matyáškovi se sepne čip v statokinetickém ústrojí a je zle. Člověk to řvaní vydrží tak pár minut, pak prostě zapne motor a radši vyjede. To má zázračné účinky a malej je do sekudy zticha. Proto jsem měla tak dvě minuty než Matějovi dojde trpělivost a ujede mi. Ale stihla jsem to a po cestě jsem to ještě práskala hned ze silnice. Mrznoucí mlhy totiž vykouzlily naprosto bombastický pohled na trosky. Tak to by bylo, aby mi ty fotky leželi jen v šuplíku a nepochlubila se s nimi.
Vaše Ell
