Asi každá žena má obavy z porodu. Ano, bolí to, a proto o tom často diskutujeme, plánujeme jeho vedení a snažíme se nejen psychicky, ale i fyzicky na tohle grand finále našeho těhotenství co nejlépe připravit. O kojení se ale moc nepřemýšlí, bereme ho jako samozřejmost. Taky co bychom na tom řešili, že jo? Dítě se přisaje, mlíko poteče a je to. Bohužel, tak jednoduché to není.

Od té doby, co jsem si prošla kurzem laktačního poradenství, si přeju napsat tento článek. Při každém telefonátu nebo návštěvě maminky, která potřebuje poradit, se jen utvrzuji v tom, že kojení je pro mnohé překvapivým problémem. Navíc nejsem ani pár dnů doma z porodnice, kde jsem společně s dalšími maminkami bojovala s krušnými začátky a dětskými sestrami.  Teď bych si tedy nepřála nic jiného, než aby maminky měly větší podporu a reálnou představu ještě než vyrazí do porodnice. Zkusím to tedy alespoň tímto článkem.

Každý jsme unikát

Už během těhotenství si můžete všimnout, jak každá maminka prožívá těch svých devět měsíců po svém. Jedna maminka trpí víc na nevolnosti, druhá na bolesti zad, třetí má všechno dohromady a čtvrtá ani jedno z toho. Každá jsem unikát a každou z nás čeká naprosto unikátní začátek kojení. Sice se může zdát, že startujeme všichni se stejnou výbavou, s dvěma prsy, ale už tady začíná každý vybíhat po své jedinečné cestě. Velké poprsí, malé poprsí, bradavky směřující dolu, nahoru, ploché bradavky nebo vpáčené, nateklé dvorce, bolavá prsa nebo příliš citlivá.

Já, ještě nedávno s poprsím B, teď na hrudníku nosím pořádný náklad. Dvorce jsou tak obrovské, že mě pohled v zrcadle děsí. S jednou bradavkou plošší si hned vybavím začátky s Matyáškem, kdy tohle prso bylo trochu problematičtější, ať žije asymetrie! Nebo si taky vzpomenu na spoustu nehod, kdy mi mlíko teklo úplně všude a dítě ne a ne se přisát. Nestanu se asi Miss nejkrásnější poprsí, ale i tak rozhodně nemám obavy, že by to ty moje dvě mašiny nezvládly. Vy byste ty pochyby mít také neměly. Možná se každá lišíme a ten start budeme mít úplně jiný, neznamená to ale, že by to nemělo jít. Naopak, když se už před porodem zaměříte na to, co by vám mohlo dělat při kojení obtíže, můžete si připravit různá řešení nebo se při hledání odpovědí ujistit a uklidnit, že to půjde nebo že tu je ta naděje. Můžete se o úspěšném začátku kojení poradit s odborníkem, a kdyby problém nastal, mít v záloze na někoho kontakt nebo na paměti hned několik tipů a rad šité právě vám na míru.  

Věděli jste třeba, že by vám váš gynekolog měl v šestém měsíci zkontrolovat poprsí a případně vám poradit, jak řešit vpáčené bradavky? Vpáčené bradavky se totiž dají zformovat, ale musí se začít pár měsíců před porodem. 

Pozvolný start nikoli mléčná párty hned po porodu

Kojení je proces, který se startuje v těle maminky i několik dní. Je tedy lichou představou myslet si, že maminka porodí a už z ní potečou hektolitry mléka. První dny mléčné žlázy produkují kolostrum, kterého je po porodu třeba jen několik kapek, třetí den už klidně i pár mililitrů. Po císařském řezu to může jít právě po kapkách bohužel i týden. S nástupem mateřského mléka se množství zvyšuje, ale opravdu postupně. Nechtějte se srovnávat s maminkami, které potkáte na chodbě porodnice s 80 mililitry odstříkaného mléka. Třeba jsou v porodnici už 7 den a jejich miminko váží kolem 3,5 kilo, zatímco vy jste krátce po porodu a váš drobeček má necelých 2,5.

Možná právě při častém porovnávání nebo z nevědomosti se maminky děsí, že nemají mléko. Těch pár mililitrů je vystraší a zbytečně se tím stresují. Pokud budete v takové situaci a po porodu budete mít obavy, zda mlíčko opravdu vystačí, představte si, jak velký žaludek ten váš prcek asi má. Po porodu je žaludek přibližně veliký jako třešeň, po týdnu jako menší meruňka a po měsíci jako vajíčko. Kdybychom si to přepočítali na mililitry, tak první dva dny do takového žaludku nevměstnáte víc jak 10 – 20 ml, takže se hoďte do pohody, mléka bude postupně přibývat.

Nároky jsou v některých případech hodně zvyšovány zdravotníky. Jen co se začnete radovat, že vám váha ukazuje splněné množství, přijde sestra s navýšeným množstvím o dalších 10 ml. Slovo dokrm na vás útočí ze všech stran a vy nevíte, jestli kojit ještě dalších 20 minut nebo rychle zamáznout zbylé množství právě tím dokrmem. Tohle slůvko maminkám zní skoro jako nadávka. Jako selhání, že to nešlape tak rychle. Jako něco špatného, k čemu v dnešním světé „dobré“ maminky prostě neklesnou. Není to tak. Nic není tak černobílé a není se za co stydět, pokud je potřeba sáhnout po dokrmu (ať už kvůli přibývání na váze miminka, nebo pro větší pohodu maminky). Ani v této situaci neztrácejte důvěru ve vaše tělo, ono to přijde, chce to hlavně věřit a nepřestat se snažit. A věřte mi, že teď moc dobře vím, jak snadné by to bylo pověsit všechno na hřebík. Jak těžké je to noční vstávání, jak bolestivé může pro někoho být první terorizování bradavek nebo jak komplikovaní můžou být někteří spáči, kteří ne a ne sát podle představ.

Kojení se musí naučit jak maminka, tak miminko

Kojení je technika, kterou ne všichni ovládají hned po prvním kontaktu s miminkem. Je to něco, co musíme naučit nejen sami sebe, ale i miminko. Miminku tu práci ulehčíme tím, že ho k prsu správně a včas přiložíme. Ideálně by mělo první přiložení proběhnout přímo na porodním sále, kdy má novorozenec nadprůměrně aktivní hledací a sací reflex. Miminko se ale nepřisaje okamžitě po porodu, většinou se nejprve zklidní na těle matky a až pak se pomalu přesunuje k bradavce. S každým dalším kojení pak sílí a je zdatnější, což můžeme pozorovat i v rychlosti přisátí. Důležité je být trpěliví, přikládat miminko k prsu tak často, jak je třeba a nechtít po něm zázraky hned po prvním vytažení prsa.

Nebuďme tvrdí ani sami na sebe. Pokud kojíte poprvé, je přeci naprosto jasné, že se vám bude hodit každá rada a tip, jak se všechno naučit. Najednou máte před sebou křehké stvoření, o které se bojíte. Najednou máte strach, abyste ho správně drželi, abyste ho někde nemačkali, aby bylo u vás spokojené.

Matyášek se narodil s 2,4 kily, takže žebra bych mu spočítala raz dva. Když jsem ho viděla ležet bez oblečení na přebalovacím pultu, najednou jsem ztratila všechno sebevědomí. Jo, přebalovat neteře, které měly deset kilo, byla brnkačka. Tohle bylo ale něco jiného, tohle byl super malinkatý drobeček. Kýchnout si, tak se celý rozsype. No a teď si představte, jak v jen jedné ruce štelujete miminko k prsu, a tou druhou zase koordinujete prso a bradavku. Pod návalem hormonů a únavy vám to v tu chvíli může připadat jako nadlidský úkol. Ze začátku si možná budete připadat jako absolutně nesehraný tým, ale postupem času stoupne nejen vaše zručnost, ale opadne i strach. Chce to jen trénink, někdy i pod dohledem někoho zkušenějšího.

Nebojte si říct o pomoc

Ať už jste ve výše popsané situaci nebo ne, nebojte se oslovit sestry. Většina z nich si prošla laktačním poradenstvím nebo je v nemocnici k dispozici vyloženě laktační poradkyně. Nebudu vám tady bulíkovat do hlavy, že vám všechny vždy a s ochotou poradí, možná u toho některá bude frfňat, že na tohle nemá čas, že má plné oddělení. Ne každá sestra srší empatií a pochopením. Nenechte se ale jen tak odbít. Když se vám nebude líbit přístup jedné sestry, počkejte si na další směnu a znovu se zeptejte. Není totiž nic lepšího, než odcházet z porodnice a mít sebevědomí a důvěru v sobě, že to doma zvládnete.

Mluvit s personálem porodnice o kojení se vyplatí i před porodem. Většina porodnic se na svých stránkách chlubí baby friendly přístupem, tedy že nechávají maminku a dítě po porodu spolu, dávají prostor k prvnímu přisátí a že měření a vážení posouvají klidně až na hranici dvou hodin po narození. Zeptejte se porodní asistentky, jak reálná je tahle představa.

Mé přání bylo, aby i přes naplánovaný císařský řez, byly děti k prsu po porodu přiloženy a pokud to nepůjde, aby jim bylo podáno mé odstříknuté kolostrum. Bohužel mi bylo vysvětleno, že podání kolostra nebude nejspíš reálné a s tím přikládáním to taky nevypadalo nejlíp.  Mě to samozřejmě mrzelo, ale porodnici jsem změnit nemohla. Díky tomu, že jsem ale dopředu věděla, co můžu na porodním sále čekat, nebyla jsem v tak citlivém okamžiku překvapená, že nechtějí splnit mé přání, které by třeba v jiné nemocnici splnili.

Buďte připravena na nejhorší

Je důležité vědět dopředu, že první dny mohou být náročné a že to není zas taková procházka rájem, jak některé maminky můžou popisovat. Může to tak být, ale i nemusí!

 Můžete se cítit vyčerpaná, nevyspalá, bolavá, ale to vše bude na druhé koleji. Vy se z té postele budete muset zvednout, přebalit miminko a nakrmit ho. Nemusíte být zrovna na vlně nejšťastnější matka roku, můžete být na dně nejen fyzicky, ale i psychicky, ale i tak je potřeba, abyste sebrala všechnu sílu, byla trpělivá a snažila se s novým členem rodiny co nejvíce sžít a porozumět mu. 

Velmi dobře si vybavuju tu ostrou bolest při přisátí, kdy mi vyhrkly slzy do očí a já jen skřípala zuby a čekala, až to přejde. „Kojení nebolí! Kojení nebolí!“ opakovala jsem si neustále v hlavě poučky ze školy a ze všech příruček. Mě to prostě prvních 30 sekund příšerně bolelo. S Matyáškem to bylo utrpení a teď si představte, že teď mám na prsou pijavice dvě!  

Pokaždé, když už budu zoufalostí šílet, jsem připravená si tak trochu tvrďácky říct: „Eliško, moc dobře víš, že to nepůjde hned po másle, tak koukej zatnout zuby!“

Třeba na nejhorší nikdy nedojde a člověka naopak překvapí, jak se ten start krásně rozjel. Není ale na škodu se připravit, přeci jen vás pak některé věci jen tak nevykolejí. 

Zdravá motivace

Byla by ale škoda se ke kojení otočit zády hned při prvních obtíží. Proto je na místě „zdravá“ motivace. Je skvělé mít na paměti, proč je pro vás kojení důležité. Ať už to jsou benefity pro miminko, pro vás jako maminku nebo třeba i finanční či praktická stránka, při obtížích si připomeňte, proč je důležité kojit a proč byste chtěla kojit. V uvozovkách tu píšu o zdravé motivaci, protože spousta maminek bere kojení jako středobod vesmíru.  No, ono to kojení jako středobod vesmíru vytváří asi i naše okolí, protože jedna z nejčastějších otázek je, a to i od úplně cizích lidí, jestli kojíte. Maminky, které kojí, s odpovědí nemají problém. Ty co ale nekojí, tak možná pociťují stud nebo naštvání a hned k odpovědi přidávají i důvod nebo vysvětlení. To všechno jen proto, aby nebyly zaškatulkována v kategorii – Špatná máma, která se rozhodla nekojit. 

Tenhle poslední odstavec není vůbec lehký napsat. Snad to správně formuluju, protože nechci vyznít a být laktační poradkyně, která bojuje za kojení jako jedinou správnou volbu, pokud vás chci v kojení podpořit a zároveň nechci vyznít jako někdo, kdo jde proti kojení, když vyslovím pochopení pro ty, kteří se rozhodli kojení ukončit nebo vzdát. Já chci maminky podpořit, ukázat jim cestu a být jejich průvodcem k tomu, aby měli z prvních měsíců a roků s miminkem hlavně radost a ne starost. Pokud po všem úsilí, které do kojení vložíte, jste nešťastná a jediné, co si z prvních měsíců strávené se svým malým drobečkem pamatujete, jsou trable s kojením, pak není žádným selháním, že si nepřejete nic jiného, než to všechno zabalit. Pokud nemůžete, kojit vám nejde nebo jste to s ním vzdali, tak to neznamená, že jste snad horší maminka. Neobviňujte se ze selhání a zbytečně se netrapte.

Snad jsem vás tímto článkem moc nevystrašila, ale opravdu bych si moc přála, abyste viděli i tu odvrácenou stranu mince kojení. Kojení není samozřejmost. Kojení je úžasné propojení mezi maminkou a dítětem, ale ne vždy je ten začátek radostný. Je to ale určitě něco, za co stojí bojovat, tak to nepodceňme hned na začátku.

Vaše Eliška