Tohle léto bylo naprostým cestovatelským snem. Na začátku léta jsme vyrazili na líbánky do Itálie, pak následoval kolotoč rozluček a s tím spojený výlet do belgického Ghentu. Jen co jsem dorazila zpátky, čekala mě návštěva ze Švédska, cesta do Berlína a pak už jen balení a stěhování do Anglie. Dneska vám nechci psát nic o tom, jaké to je se někam vydat, ale jaké to je, když se vydá někdo za vámi. Moje návštěva ze Švédska byla v podobě mých milých spolužaček Dorothy a Marianne, které pochází z Keni a řeknu vám, že hostit je tady u nás v Čechách bylo velkým potěšením, s mnoha překvapeními a zajímavými reakcemi.

Návštěva Prahy

Kdybyste nevěděli, kudy protáhnout vaši návštěvu v Praze, doporučuji procházku z Petřína k Strahovskému klášteru (moje nejoblíbenější výhledy),  pak pokračovat až k Novému Světu. Tam jsme byly úplně samy a jak krásné uličky to jsou! Z pražského hradu k Letenským sadům, kde jsou opět úžasné výhledy. Po dnu chození skrz ulice Prahy se na mě holky s úsměvem obrátily a začaly se rozplývat nad českým vkusem v oblékání. Abych pravdu řekla, já jsem vždy v šoku, na jaké kreace u nás v metru narazím. Ve Švédsku mi přišlo, že se většina místních velice vkusně obléká a moc se mi líbila jejich jednoduchá elegance. Na holky to působilo až moc chladně a to překombinování barev a vzorů v českých ulicích bylo něco pro ně. Hold Afrika a jejich láska pro barvy se nezapře 🙂

Na konci dne se ocitneme u Václaváku a holky se zaseknou. NO! NO WAY! Začnou se hrozně smát a já jen nechápu. Začnou ukazovat na barák Bati a já nechápu ještě víc. „To je přece Bata, to máme v Keni taky a vůbec bychom nečekaly, že na to narazíme i tady.“ Tak jim vysvětluju, že Baťa je česká značka, že na ni narazí skoro v každém větším městě u nás. To my pak zas oni vysvětlují, že Baťa obouvá většinu školáků, takže až se vás bude někdo ptát na známé české značky, žádný Pilsner, ale Baťa!

Když jsme zapluly do české restaurace, nastalo dilema, co že jim mám doporučit k jídlu. Jídelníček klasika: knedlo vepřo zelo, kachýnka, gulášek, svíčková. Co by mě však nenapadlo je, že je zaujme česnečka. No, nakonec jsem si na ni nepochutnala jen já, ale i holky.

Návštěva Českého ráje

Protože bydlím na kraji Českého ráje, musela jsem jim ten klenot ukázat. V Praze je normální, že na každém kroku potkáte cizince a černochů je v ulicích už také víc než bývalo. Mimo Prahu to ale není zas tak něco obvyklého a reakcí ostatních jsem se hodně bála. Přeci jen toto léto je to samé uprchlík sem, uprchlík tak, hodíme je do plynu, nehodíme je do plynu… Prostě jsem se připravovala na nejhorší situace, které vidím dennodenně na facebooku a nakonec jsem z toho byla víc vystrašená než oni. A byla to velká úleva zjistit, že jediné komentáře byly úsměvné, a to od dětí a mého dědy. Děda (je mu 87 ish 😀 nevím to přesně) se mě na ně vyptával celý týden a tak se už nemohl dočkat, až je u nás doma přivítá. Když k nám holky dorazily, přivítal je slovy: „Tak vás tady vítám!“ a otočil se na mě a řekl: „Nejsou nějaký moc přičmoudlý?“ To mě dostalo do překladatelské slepé uličky, protože z naše smíchu bylo očividně vidět, že  řekl něco vtipného a že to bylo mířeno na ně. No, to jsem se zase zapotila!

Do další prekérky jsem se dostala při naší procházce lesem. Tam jsme narazili na jednu rodinu s asi pětiletou holčičkou. Ta si to štrádovala proti nám a když si všimla pro ni neobvyklých tváří, úplně se zarazila a v jejím výrazu bylo vidět, jak ji to šrotuje v hlavě. Ani neuhla pohledem, jen na ně zírala a ptala se tatínka: „Tati, kdo to je?“ a furt na nás upřeně zírala. Tatínek ji odpoví, že to jsou Afričanky a jí to šrotuje dál. „A to jsou takhle namalovaný?“  To nás všechny rozesměje a já se to snažím holkám nějak přeložit. Já se tý holčičce vůbec nedivím, já taky pořád ještě pokukuju, jak světlé jsou jejich dlaně a chodidla nebo na jejich vlasy. Jen to už nemůžu dělat tak okatě jako ona, teda u holek jo, to když přijdou s novým účesem, tak se hnedka ptám, jestli si na ty vlasy můžu šáhnout..

Velké mínus je to s informacemi. Hrady a zámky – většina informací v němčině, malý odstavec v angličtině. Prohlídka na takovém hradu Kost, který považuju za špičku mezi českými hrady, jen s českým průvodcem a možností anglického letáku. O to víc mě překvapilo, že takové prodavačky suvenýrů se v angličtině celkem domluvily. Aspoň někde nějaký pokrok.

Sportem ku zdraví

S Matějem žijeme poměrně dost aktivně a tak jsem se snažila vymyslet hodně různorodý program. Matěj přišel se skvělým nápadem, že půjdeme v hnusném počasí do bazénu. Dorothy, ale neumí plavat. Vymýšlely jsme trasy na kolech, ale holky na kole seděly jen párkrát. A tůry do hor? Holky se mi zapotily jen když viděly kopec na Petřín, tak jsme musely vystát frontu na lanovku. Nijak je tím nechci shazovat, ba naopak, nakonec jsem je tím vším protáhla a holky mají u mě obdiv. Aspoň budou mít doživotní zážitek 😀 Už předem jsem avizovala, že ty kola dáme, že mám super lehkou trasu údolím kolem Jizery (U Dolánek, je to tu super i na brusle). Holky se mi pilně připravovaly a celý vystresovaný si před odjezdem do Čech půjčily na den kola, aby to všechno natrénovaly. Vytáhli jsme je i do bazénu, kde Matěj učil Dorothy plavat a my jsme se s Marianne mohly počůrat smíchy, když jsme je pozorovaly. Až do hor jsme to nedotáhly, ale úžasným výkonem bylo zdolání několik kopců ve skalních městech. Tam se holky fotily u každých schodů ve skalních puklinách, prý aby se mohly doma pochlubit, že to celé vylezly nahoru. Jejich rodina na to reagovala tak, že je do Čech budou muset posílat častěji, že v životě nebyly aktivnější! No a nakonec nechyběl ani zlatý hřeb týdne, naše vyjížďka na koních. To si v Africe můžou dovolit jen ti největší boháči, takže si pak fotku z koňského sedla nechají snad i zarámovat.

To celé mě ale donutilo přemýšlet, jak rozdílné dětství a podmínky to jsou (teď nemyslím ty socio-ekonomické). Pro mě bylo normální vzít kolo a vyrazit s holkami do lesa, hrát si v lese na amazonky a jít se ségrou a její partou se v létě smočit do rybníka. No, v Africe si asi jen tak nevyjedete na kole někam do buše, nepobíháte si kde chcete a jak chcete, protože by vás zpoza křoví mohlo něco sežrat. A to platí i o plavání v řekách a jezerech, tam byste se mohli stát sváčou pro krokodýli. Příště je tedy musím vyzpovídat, na co a kde si jako děti hrály. A snad někdy příště mi to v Keni všechno ukážou!

Vaše Ell