Ještě než se opět budu snažit obohatit váš život o mé další mateřské postřehy, je na řadě přidat něco do rubriky cestování. Vydáme se kam jinam než do hor a to rovnou do těch novozélandských. Na Jižním ostrově najdete trek, který především Matějovi utkvěl v paměti. Hlavně byl zklamán, že jsme neměli možnost ty hřebeny prozkoumat dál a já si jsem jistá, že kdybychom se sem znovu vrátili, pěkně bychom si ten trek prodloužili. Turisté mířící na Zéland pouze na pár týdnů avšak tyto končiny míjejí. Ti, co zůstávají déle, už ale vědí, že tady to stojí za prozkoumání. Stojí to i za to propocené triko (do kopce za letní výhně propotíte možná i dvě) a tisíce štípanců od muchniček. Řeč je o národním parku Nelson Lakes.

Hlavním tahákem národního parku jsou dvě ledovcová jezera Rotoiti a Rotoroa. U jezera Rotoiti, které je zasazeno mezi pomalu se zvedající Jižní Alpy, najdete dvoudenní trek z vesničky St Arnaud k jezeru  Angelus.

Pro cestu tam jsme zvolili pozvolnější stoupání přes Speargrass track. Přes bukový les jsme se dostali mezi dva strmé hřebeny. Údolíčkem se vinul potok, který jsme asi milionkrát museli přeskakovat. Podél jeho toku se člověk ale dostane až nad výšku 1600 metrů, kde nás (na začátku listopadu) přivítal sníh. Dole v údolí jsem se potila v triku a nahoře musela nasadit čepku s bundou. Jezero Angelus a chata hned vedle jezera je krásně ukryta v ďolíku. To má ovšem jednu nevýhodu. Na večerní i ranní focení se musíte vyškrábat zpátky na hřebínek, což pár výškových metrů je, né že né.

Na večerní focení jsem nahoru poslala Matěje a sama se šibalsky vydala jen do půlky na okraj jiného kopce. Ráno jsem se nezmohla vylézt nikam. Prostě jsem si to vegetila na terásce. S čajem, v ruce toust s marmeládou, na čerstvém horském vzduchu, užívající si ostré zélandské sluníčko.  V té idylce jsem se zapomněla namazat a nos se mi hned začal připalovat.  No a to nejlepší teprve přijde. Na chatu už po nás nikdo nedorazil. A vlastně ani nikdo před námi. Byli jsme zde úplně sami. Nikde nikdo! Tomu říkám luxus za pár doláčů. Odpoledne a ráno teráska jen pro nás, jezero jak na dlani. Večer rozhžavený kamínka a bez výčitek spaní na matracích před nimi ve společenské místnosti.

Mimo jiné, žádný objektiv tu nebude ležet ladem. Na skalách se daly najít různě titěrné skalničky, což mě přimělo zaujmout pozici ležmo a věnovat se jim dobrou hodinku. Jedny takové chuchvalce ve shlucích vypadali jak semišový polštář. Člověka by to v té pozici ležmo lákalo i zalomit hlavu pěkně na ně a dát si pět a dvacet.

Druhý den zpátky jsme si to štrádovali po výhledech, přes hřebínek Robert Ridge. Na cestu zpět je to ideálnější pro ty, kteří nemají rádi strmé stoupání. Na druhou stranu se mi z toho strmého klesání v cíli úplně klepaly kolena. Takže možná že pro nás „kolenáře“ by to opačně bylo přijatelnější. Celkově se jednalo o nějakých 1000 výškových metrů. Cestou k autu jsme také potkali hned několik velkých skupinek mířících nahoru. Dokážete si tedy představit, jak jsme se tiše radovali, že jsme na chatě byli o den dřív a úplně sami.

Jezera v národním parku Nelson lakes nejsou jen o horské turistice, jsou hlavně rájem rybářů, ale i muchniček. Jestli jsme se na začátku naší cesty po Zélandu těmto mrchám vyhnuli, pak tady nám to daly doslova sežrat. Ty svině kousavý koušou a otravujou celý den.  Muchničky jsou takové malé mušky krvesajky, které žijí pouhý den. A celý ten den mají strašnou žízeň! V praxi to pak vypadá asi takhle: Celý den vás otravují, ať se zastavíte kdekoliv. Jediné co vás ochrání je být neustále v pohybu, nebo být zakryti oblečením od hlavy až k patě (zkus si to v 30°C vedrech, žejo). Repelent nepomáhá, nadávat nepomáhá, plácat je už vůbec ne. Večer po setmění ale přestanou konečně lítat, asi už totiž melou z posledního. Místo toho začínají otravovat komáři, jejichž štípance jsou mnohem méně svědivé. Abychom se do rána v autě neudusili, nechávali jsme si pootevřené okénko. A tak kolem sedmé ráno nás mušky nemilosrdně budily kousanci do obličeje. Hejna se řítily přes okénko do našeho auta , rychle tedy zavřít okno a zachumlat se do spacáku. Když už jsme nemohli spát, šli jsme dělat snídani, která musí být připravována a snědena za pochodu. Jak se zastavíte, přistane vám hned pár desítek mušek na noze. Po snídani se nalodíte do auta a společně se stovkou černých pasažérů, které pořád krouží v autě, jedete dál. Pokud palubovka a matrace už nejsou černým hřbitovem, do hodiny se jím stanou. Mrtvé mušky padnou s dobrým pocitem, že nám celý svůj život pily krev.

Jestli jsem svému starému já záviděla tu idylku u jezera, tak co bych znovu zažít nechtěla, jsou ty super svědivé kousance na kotníkách. Jak o tom píšu, tak se zas začínám škrábat. Takže stop, konec a šmitec. Dost bylo muchniček, jdu přemýšlet o všech strastech a radostech posledních měsících mé mateřské 🙂

Vaše Ell