Na svůj první vícedenní trek člověk jen tak nezapomene. Je to vaše poprvé, kdy otestujete svoji psychiku, vaši kondičku a odolnost. Je to poprvé, kdy jste závislí na instantní stravě a doufáte, že máte jídlo a všechny ty sušenky dobře propočteny. Matěj je zkušený turista, který už od mala jezdil na puťáky do Rumunska, Slovenska či Ukrajiny. Nemá problém celý týden přežít na štangli salámu, instantní bramborové kaši a sušenkách. Toho se však mé zažívání přímo děsí. V tomhle směru jsem totiž byla naprostý zelenáč. Instantní věci vždy zpustí nepřiměřenou reakci a já tak před odjezdem na Island neřešila jen, zda unesu batoh, ale z čeho budu vůbec čerpat energii. Přípravu jsem ale vůbec nepodcenila. Ještě než jsme odjeli, vyrazili jsme s Matějem do Adršpašských skal na několik dnů, kde jsem chodila s velkým batohem jak idiot, abych navykla zádům na zátěž, a k večeři jsme vždy testovali dvě instantní srajdy a hledali ty, které aspoň trochu můj zažívací systém snese. Následkem toho všeho noc před odletem mi bylo tak strašně zle, že jsem se nemohla odlepit od záchodu. Po několika hodinách a přemlouvání rodičů, aby mě do nemocnice nevozili, se střeva vzchopila a na Island se odletělo bez problémů. I svůj první vícedenní trek jsem přežila! Sice převážně na sušenkách a o chlebu, ale co vám budu povídat.. Trek Laugavegur patří mezi jedny z nejkrásnějších na světě a i kdybych měla být jen o instantní bramborové kaši nebo jíst sopečný popel, celé bych to nejradši prošla znovu a ještě si dala repete.

Trek Laugavegur určitě nepatří mezi jedny z nejnáročnějších. Nepřekonáváte zde velká převýšení a vzdálenosti pro začátečníky jsou více než příjemné. Jedinou překážkou zde dokáže být počasí. Silný vítr a déšť dokážou pěkně potrápit. S velkou pravděpodobností vás takové počasí zastihne, protože na tomto 4denním treku jsou vyhlídky na slunný týden velmi naivní. My jsme většinu prvních dvou dnů strávili v pláštěnkách. Když jste ale připraveni na jakkékoli počasí, i tak si to zde užijete. Teď ale každý den trochu podrobněji:

1.    den od  Landmannalaugar k chatě Hosskuldsskalli (11km)

Asi úplně nejznámější místo celého treku, které vás nabudí a hned ze začátku probudí všechny vaše smysly, jsou duhové hory Landmannalaugar. Právě odtud se vychází a já jen zpětně lituji, že jsme zde třeba nestrávili jednu extra noc a neprozkoumali okolí kempu a hor ještě před zdoláním prvního úseku treku. Navíc se u kempu nachází přírodní horké prameny, o další zážitek by bylo postaráno. My jsme ovšem dorazili na místo autobusem a museli se vydat hned na cestu, abychom byli na Hosskuldsskalli včas.

V první polovině překračujete lávové pole a pomalu stoupáte duhovými horami do oblasti horkých pramenů, výparů síry a palety barev. Pomalu se také stáčíte kolem hory Brennisteinsalda, která vypadá jak z jiného světa. Já jsem ji pojmenovala nosorožec podle vyčnívajícího rohu. Také se připravte na super pomalé tempo, na každém metru fotíte a kocháte se výhledy. Nás ovšem v tom obdivování matky přírody zastavil silný vítr a přicházející průtrž mračen. Co však tomu všemu nasadilo korunu, byly duhy, které se tak touto změnou počasí nad horami vytvořily. Byli jsme v duhových horách s duhou nad hlavou.

Druhá pasáž prvního dne byla naprosto odlišná od té první. Mlha se dala krájet a sotva jsme dohlédli od jednoho kůlu k druhému. Krajina kolem také radikálně změnila ráz. Připadala jsem si jak v zemi nějakého čaroděje. Všude černý popel a lesklé kameny sopečného skla. Těžko se to popisuje, ale jak pršelo, hrany a plochy těchto kamenů se tak nádherně leskly, že mi to připomínalo černé drahokamy. Hned jsem jich pár šoupla do batohu na památku.

Když už jsme konečně spatřili chatu, měli jsme toho plné kecky. Bylo to pouhých 11 kilometrů, ale těch posledních pár bylo v tom dešti a mlze nekonečných. Nezbývalo tedy než se zahřát jídlem a začít pomalu sušit věci na druhý den.

 2.    den od chaty Hosskuldsskalli k jezeru Alftavatn (12km)

Ráno jsme opět museli nahodit ponča a vyrazit do mlhy a deště. Naštěstí  už  nepršelo tak silně, déšť pomalu ustupoval a pak už jen spíš mrholilo. Opět jsme se brodili černým popelem. Krajina se hodně vlnila a tak se neustále škrábete nahoru a hned to zase sbíháte dolů. Popel jsme měli všude, strašně se to bořilo a o to to bylo náročnější. Vrstva popelu byla možná umocněna výbuchem sopky Eyjaflallajökul.  Možná se to zde ani tolik neboří, tenkrát jsem si ale nemohla vynachválit výpomoc hůlek. S výhledem na jezero Alftavatn se ráz krajiny opět mění. Najednou jste obklopeni fosforečně zelenou barvou a vítají vás kužely v údolí laděném do černozelené barvy.

Opět se jedná o poměrně krátký úsek, pouhých 12 kilometrů. Já bych ale opět nikam nepospíchala a provedla to stejně. Na chatě jsme si dali odpolední siestu a pak vyrazili na vrchol za chatou. Ten pohled na celé údolí byl naprosto úžasný.

3.    den  od   jezera Alftavatn k chatě Emstrur (15km)

Pokud po ránu potřebujete vzpruhu k probuzení, jedné se dočkáte hned na začátku tohoto dne. Kousek od chaty se brodí přes ledovou řeku. Není to žádný potůček, tahle řeka zaručeně probudí oběhový systém i kdejakého otužilce. Navíc voda sahá v některých částech až nad kolena, vyhrnutí kalhot tedy nestačilo a člověk se musel vysvléct pěkně až do kalhotek. Tím to však nekončí, na programu dne je totiž ještě jeden brod, ten už ale o něco mělčí. Vyplatí se tedy zabalit s sebou nějaké sandále. Člověk má jistější krok, když nemusí jít naboso, a zároveň vám zůstanou pohorky suché.

Cesta vede tentokrát černou pouští. Nikam nestoupáte, nikam neklesáte, jen následujete vyšlapanou pěšinku, která se táhne daleko do dáli mezi zelenými kužely.  Ty jsou bizardní nejen svými tvary, ale hlavně tou zářivě zelenou barvou.

U chaty Emstrur jsme opět byli poměrně brzy, což se opět využilo na prozkoumávání okolí. A ještě že tak, nedaleko je totiž naprosto dechberoucí kaňon. Ano, dechberoucí, protože ta hloubka a tvary stěn, které vymlela protékající řeka, vám opravdu seberou dech.

4.    den  od chaty  Emstrur k Porsmork (Thorsmork) (16km)

Poslední den treku se otvírají výhledy na mohutný ledovec Mýrdalsjökull. Ještě jednou a naposledy se opět naprosto změní ráz krajiny. Tentokrát doputujete až do islandského lesa. Břízky, které tento les tvoří, ale nedorůstají do bůh ví jakých výšek, proto se může zdát označení tohoto místa jako les úsměvný, ale kouzelný. Také zde zjihne srdce každému houbaři. Byl to tady jeden kozák za druhým. Pokud byste měli v plánu si trasu ještě protáhnout, na smaženici k večeři by se tu určitě něco našlo.

Pro mě naprostým vrcholem toho všeho byl ještě transport autobusem. Thorsmork vypadá jako jedno velké krevní řečiště planety země. Řeka se větví do desítek pramenů a ramen a autobusem se zpět dostanete jen a pouze pokud část řeky přebrodíte. Pro mě to byl dozajista superadrenalinový zážitek. I když náš autobus měl kola jak od traktoru a pohon na všechny čtyři, když se ocitnete uprostřed řeky a voda teče těsně pod vaším okýnkem, na klidu vám to určitě nepřidá. Když jsme do řeky najeli nejdříve jednou stranou a pak druhou, pěkně nás to pohoupalo a všichni do jednoho jsme zahučeli překvapením. Pak jsme všichni ztichli zděšením a nakonec při vyjetí z řeky s úžasem nepřestali o tomto zážitku mluvit až do cílové stanice. Pro ilustraci přidám jednu fotku z idnes.cz,abyste měli představu, jak se takový autobus brodí řekou 🙂

Každý den na tomto treku je jedinečný. To, jakým tempem se mění krajina před očima, vás prostě dostane do kolen, a to může být i klidně pod mrakem a pršet. Jedinou nevýhodou je opět rezervace chat a jejich dostupnost. Sezóna je opravu krátká a turistů mraky. My jsme se na trek vydali na začátku září. Na jedné chatě jsme byli naprosto sami, na jiných bylo narváno. I tak jsme ale putovali většinu treku bez lidí, prostě se krásně rozprchli (ale to zas možná bude tím, že jsme se nebáli si přispat :D).

Laugavegur tedy patří do kategorie Must Do! na Islandu a já jen doufám, že jsem vás na tento nenáročný, ale zato jeden z nejkrásnějších treků dostatečně nalákala.

Vaše Ell