Už jsem se vám tu jednou svěřila, že má touha po cestování se hodně často přeměňuje v touhu žít v jiné zemi. Místo plánování, kam se vydat na týdenní dovolenou nám plánuji destinace kam se vydat na roční dobrodružství. Všechny ty věci, které během týdenního shonu nemůžete zvládnout – jít si zaběhat kolem pobřeží/jezera, dát piknik v parku, procházet se v přilehlých lesích – na to potřebujete v dané zemi na chvíli zakotvit. A přesně na to teď poslední dobou myslím. Na rozdíl od předchozích let je v tom jen nepatrný rozdíl. Při běhání kolem švýcarského jezera před sebou táhnu kočárek, na piknikové dece v italském parku nám patlá jídlo všude kolem náš Matyášek, a při procházkách v norských lesích mu dávám biologické lekce, i když mu to hlava zatím nebere.  Ano, je tomu dva měsíce od porodu a já už kuju pikle, kam tu naší mini rodinku přestěhuju. A protože se už nemůžu dočkat, až budu zpět v laboratoři, nemůžu si jen pohrávat s myšlenkami. Je na čase začít něco seriózně hledat. Může to být běh na dlouhou trať. Plánuji totiž převzít Matějovi otěže, poslat ho na rodičovskou a snažit se uživit nás v zahraničí.

Nechápejte mě špatně. Nejsem žádná kariéristka. Rozhodli jsme se založit rodinu, která je u mě na prvním místě. Je ale ta nejlepší chvíle zjistit, zda se tohle všechno dá skloubit dohromady. Mít spokojenou a šťastnou rodinu a ještě k tomu práci, která mě baví. Pokud to nebude klapat, vrátím se do role matky na plný úvazek. Dokud to ale nezkusíš, tak nevíš ….

Poslední dva týdny tedy hledám a píšu a počítám. Hledám po různých vědeckých pracovištích, univerzitách a společnostech volné pozice buď jako research assistant nebo PhD. Následně píšu rovnou motivační dopis, anebo se snažím kontaktovat někoho na odděleních, které mě zajímají. Když mi přijde odpověď tak počítám. Počítám, kolik by vyšli náklady na život právě v daném místě a zároveň počítám s tím, že když už se vidím na dané pozici a balím kufry, tak to stoprocentně nevyjde.

Taky se vám stává, že když jdou věci až moc snadně, tak tomu nemůžete uvěřit? Hledáte, v čem je ten háček? Když jsem před dvěma lety žádala o pozici do laboratoře, dostalo se mi odpovědi u tří emailů z deseti. Hledala jsem dva měsíce, dokud jsem nedostala konkrétní kontakt na jednu osobu. Napsala bych, že pak už šlo všechno jako po másle, ale i když jsme byli na všem domluveni už v dubnu, podepsanou smlouvu jsem měla až v srpnu a k tomu jako bonus nervy na pochodu. Teď jsem napsala na dvě pracoviště a do dvou dnů se mi dostalo odpovědi i s nabídkou. Z Norwegian University mě hned upozornili na otvírající se PhD pozici, která by mi, podle jejich slov, seděla jak hrnec na prdel.  Tak jsem tedy zažádala. Ze švýcarské ETH mě nabídli zařadit k žádostem o PhD pozici, která už měla dávno deadline a ještě se mě zeptali, kdy bych mohla nastupovat, kdy mi přesně končí mateřská. No řekněte, nebalili byste už kufry a neviděli se někde v Alpách nebo Fjordech?

Já z toho dvě noci nemohla usnout. V hlavě mi běhaly odpovědi a otázky k přijímacímu pohovoru. Už jsem navrhovala design studie a viděla se za stolem v laboratoři. Tak to vidíte, dostanu jen dva emaily a zařazení do „konkurzu“ a jsem z toho celá na větvi. Trochu se tedy bojím, že to zakřiknu. Že když se vám tu svěřuji se svými plány, tak pak nakonec zkejsnu v Čechách a žádnou vysněnou pozici nenajdu. Kdo ví, alespoň uvidíte, že ta cesta za mým snem není vždy snadná J

Vaše Ell