V úplném středu Albánie se skrývá jeden z trháků této země, městečko Berrat. Oprávněně patří mezi Must see atrakce a tak jsme ho nemohly minout ani my. Z Tirany, kde jsem si prožila menší řidičské peklo, jsem se nemohla dočkat na poklidný provoz malých městeček. Nebudeme to tedy prodlužovat a rovnou se vydáme na cestu.
Naši vrabčáčci na zadních sedačkách se už po třech dnech ve spaní jakžtakž synchronizovali, takže jsme měly i vcelku poklidnou cestu = pouze s jednou zastávkou u beziny. V Albánii mi přišlo, že je nejspíš každý druhý majitelem benziny, jinak si nedovedu vysvětlit takovou koncentraci bezinek. Těch bylo v jedné ulici klidně hned pět, ale ani jedno auto u pumpy. My jsme u jedné zastavily. Dva chlapi se opalovali na židličce, nejspíš provozní a syn, na práci toho moc neměli, spíš nic. Ani my jsme jim radost neudělaly, jen jsme vyhodily ty naše dva holomky ven z auta, aby si pohráli s petkou (nejvděčnější hračka této cesty) a my mohly pokračovat dál. Načasování bylo naprosto ideální, na místo jsme dorazily přesně na západ slunce, který jsem mohla pozorovat za horizontem mostu Gorica. Přesně u něj jsme zaparkovaly náš kočár. Odtud to pak už bylo jen nahoru. Bohužel se nedalo zaparkovat přímo před ubytováním (pokud chcete bydlet v centru nebo přímo proti němu jako my, tak autem opravdu nikam nevyjedete). S kufrem v ruce, dítětem na břiše a kostkami pod nohama to nebylo na závěr dne zrovna nejideálnější, takže to byl opět jeden z večerů, kdy jsem dorazila úplně vyždímaná.
Naše ubytko bylo trošku jiného standartu, než je člověk asi zvyklý. Mlíko jsem ohřívala na plynovém vařiči, sprchovaly jsme se nad záchodem a bojler s teplou vodou si dělal tak nějak co se mu zlíbilo. Terasu to mělo ale naprosto parádní a vůbec, celé to bylo zapasované do prostředí, které je pro toto městečko charakteristické. Spleť uliček a střech, domy šplhající vzhůru po příkré skále, okna svěřují k řece, jedno jako druhé. Právě proto se Berratu začalo přezdívat Město tisíce očí.
Centrum města Mangalem patří mezi památky UNESCO a zároveň mezi nejstarší osídlená města Evropy. Od staré části města vede široká promenáda až k budově university Berrat. Opravdu monumentální budova, která v porovnání s mini baráčky v centru, tak trochu bije do očí. Promenáda se mi strašně líbila, krásně čisto, že tu nenajdete ani jeden vajgl (a to že tu všichni čuděj jak továrny na ostravsku). Kolem je samozřejmě desítek kaváren, které mají opravdu napilno. Nenajdete tu ale ani jednu ženu, anebo jo, ale jsou to určitě turistky. Prostě pánové si dopřávají pohodu, kávičku, tabáček, a ženský jsou určitě u plotny. My jsme v jedné kavárně zakotvily na snídani, daly si palačinky s ovocem, čajík samozřejmě nechyběl, a nabity energií vyrazily směr pláže v Sarandě.
Po zatím negativních zkušenostech s navigací jsem vynesla verdikt, že pojedeme skrz hory. Na mapách googlu a mapy.cz to vypadalo jako normální cesta (cesta SH74), značení SH bylo stejné jako pro všechny větší silnice v Albanii, dojezd necelé tři hodiny, což znamená, že jsme si měly ušetřit dobrou hodinku na rozdíl od cesty podle navigace. Bohužel to nebyla moje nejlepší volba. Teď když si čtu články na netu, tak tahle cesta je prý nádherná, ale pouze pro terénní auta. Ten náš mini nákupní vozík se terénnímu podobal maximálně bahnem na podvozku. Drncaly jsme si to po polňačce, zdolaly podle mě alespoň takových 700 výškových metrů, potkaly hned několik oslíků s nákladem, a po necelé hodině jízdy to vzdaly a otočily auto zpět směr Berrat. Výhledy tu byly božský a byl by to opravdu zážitek, něco mi ale říká, že absolvovat to s naším autem, tak to skončí v podobě kempovačky s dětmi uprostřed hor a ničeho. Na to jsme koule neměly.
Místo v odpoledních hodinách jsme do Sarandy přijely opět večer, já opět super unavená po 5 hodinách řízení …ale o tom zase příště 😛
Vaše Ell
