Pugety pivoněk ve stáncích v přístavišti, procházení se po střeše muzea, focení u nápisu Marseille, kde jsme strávili dobrou čtvrt hodinku, aby v záběru nikdo nepřekážel, čerstvá ryba z tržiště k obědu s naprosto perfektním šlofíkem po obědě, studený vítr, který možná až moc ochlazoval letní teploty, a pak už jen lodě, lodě a lodě… To všechno se mi vybaví z druhého dne, který byl na památky a nachozené kilometry opravdu intenzivní. S naprostým přehledem jsme ale zvládli projít vše naplánované, vrátit se na odpolední siestu zpět na ubytování a pak si ještě znovu užít večerní atmosféru města. Tak se na to pojďme postupně podívat…
Matyášek si ani na dovolené nebere oddych od brzkého vstávání, a tak nám v podobě jeho brebentění vyzváněl budík už v šest ráno. Ošplouchli jsme obličej, vyleštili zuby, nasnídali se, Matyášek stihnul okousat všechen nábytek (ne, teď nemluvím o psovi, ale o mém synáčkovi :D), a v osm hodin jsme už byli ve Starém přístavišti. Tady jsme se kochali nejen pohledem na kopec s bazilikou Notre Dame De La Garde, kam až jsme vylezli předešlý den, ale hlavně stovkami stěžení, které se tyčili vzhůru.
Jak jsme si to tak ale štrádovali kolem všech těch lodí, zavzpomínala jsem si na Vancouver, kde jsme vždycky s Matějem pokukovali po luxusních jachtách zakotvených kolem. Oproti těm Marseillským byly hned o několik levelů a zřejmě i miliónů jinde. Tady to byly jen takové rozkošné lodičky.
Na mapě se to může zdát jako celkem obstojná procházka podél přístaviště, ale v našem prvním cílovém bodě jsme byli hned. Dokonce tak rychle, že ještě neměli ani otevřeno. A neměli mít otevřeno ještě nějakou dobu. Muzeum evropských a středozemních civilizací v Marseille ve zkratce MUCEM otvíralo až v 11 hodin. Neměli jsme sem namířeno kvůli expozicím a výstavám, ale jen pro prošmajdání objektu a hlavně pro výhled ze střechy jedné z moderních budov tohoto komplexu. Odtud je totiž naprosto parádní pohled na nedalekou katedrálu De La Major. Navíc tu na střeše najdete moc pěknou kavárnu, pro dopolední kávičku a dortík jak stvořenou.
Ke katedrále De La Major jsme tedy zašli ještě před otvíračkou Mucemu. Všude kolem zněly zvony, které dávaly na vědomí připravující se bohoslužbu. My jsme stihli narychlo nakouknout dovnitř a pak si dali pauzu u dětského hřiště před katedrálou. Občerstvení se dožadoval i Matyášek, který se dral k mým šatům. Šatům, které jsem nijak nemohla sundat a jako frajerce-kojící matce to došlo až těsně před kojením. No jo, Eliška chtěla dělat parádu, a aby jí to na fotkách seklo, vzala si šaty, které nejsou ani vzdáleně kamarádky s kojením. Snad ani nemusím zmiňovat, že k tomu navíc foukal tak strašně studený vítr, že sice možná mělo být 25 °C, ale pocitově to bylo asi tak na 18 °C. Na šaty jak stvoření, takže jsem celou dobu měla svetr a ještě navíc natáhla silonky. Parádnice, heh 😀
Pak jsem dávala mamce lekci, jak to chodí ve světě u nápisu Marseille. Samozřejmě jsem chtěla odtud fotku. Nejdřív jsem ji podala foťák, pak mobil, pak jsme se museli znovu vrátit, abychom natočili i video na foťák a video na mobil. Aby bylo co dávat na sociální sítě, že jo. A samozřejmě nescházelo ani repete při cestě zpátky, kdy se mi zdálo, že je okolo mnohem méně lidí a tu fotku to určitě ovlivní 😀
Prošli jsme muzeem, vrátili se zpět k našemu oblíbenému tržišti, které by bylo nejspíš většině trnem v oku. Bylo tu přímo narváno. Jeden arabáč vedle druhýho (určitě ani jeden z nich nebyl arab, ale víte, jaké etnikum myslim). Bordel po zemi. Někteří by se tu necítili zrovna bezpečně. Ale jak už jsem předtím zmiňovala, nám se tu líbilo. Žilo to tu. Ti, co se znali, si vlepili hned dvě pusy na uvítanou i s objímačkou. Prodávající pokřikovali na kolemjdoucí, co nabízejí. I nás to hned taky zlákalo něco koupit. Nejdřív rybu k obědu, a že byla! A pak třešně k sváče. Ty ocenilo hlavně Matyáškovo tričko, které kompletně změnilo barvu 😀
Po obědě jsme se přidali k Matyáškovi a dali si na ubytování šlofíka. S dobitou energií, třešněmi v batohu jsme to odpoledne vzali po druhé straně přístavu k pevnosti Saint-Nicolas. Pokukovali jsme po ní celé dopoledne. Kolem hradeb se linul pěkně posekaný trávníček a já s vidinou zalehnutí do golfově sestřiženého koberce jsem nás tam hned táhla. Bohužel pevnost nebyla otevřena a zřejmě ani normálně není zpřístupněna. Tak jsme zašli o kus dál do parku u paláce Du Pharo. Děti dováděli na trávníku, rodiče vyprazdňovali peněženky u stánku se zmrzlinou a holubi jak úklidová služba zbavovali trávník od zbytků svačin. Nemusím snad ani dodávat, že se sluníčkem nad hlavou a s tak parádním výhledem na celé přístaviště to bylo perfektní zakončení toho našeho výletování po městě.
Vaše Ell
🙂