Drážďany. Město, pod kterým si každý představí ledacos. Pro mé kamarádky je to hlavní destinace Primarku a tedy nakupování. Pro mě to vždy bylo město, které jsem jen míjela. Pokaždé si říkala to známé: „Ale příště si sem tu odbočku už udělám!“ A ono prd, několik let. Když už jsem mířila do Berlína potřetí, konečně došlo i na tu naplánovanou odbočku. Dnes se tedy podíváme do centra tohoto krásného města a to netradičně skrze fotografie v infračerveném spektru.
Proč infračervené fotografie? Jednoduše jsem neměla jiný foťák. Nechtělo se mi tahat se dvěma zrcadlovkami (teď toho samozřejmě lituji) a architektura v městě mě hrozně baví fotit právě takto. Najednou se všední ulice promění v nevšední motivy. Hra světla a stínů víc vynikne a mně se ta někdy až přepálenost fotek hrozně líbí. Bílé stromy, listy květin a trav se ale nemusí trefit do vkusu každému. Především postavy mohou vypadat kýčovitě, tak trochu jak ufoni.
V Drážďanech jsme si užili krásné nedělní odpoledne. Ten klid v ulicích a prázdno, úplně vylidněno. Pokud vyrážíte na nákupy, tak v neděli ostrouháte, obchody jsou z větší části zavřené. To naopak uvítají ti, kteří se nechtějí proplétat v davu lidí, ti kteří si chtějí užívat historii města. Mé spolužačky z Keni jsem zde uchodila k smrti. Od nádraží jsme udělali okruh kolem Labe a i já v tom pařáku toho měla plné kecky. Vyprávění ale přenechám fotografiím.
Na závěr si ještě neodpustím napsat, že jsem vděčná za život, jaký si můžu žít. Při návštěva Berlína a teď i Drážďan mi naskakuje husí kůže. Když se procházíte městem, kde se už vše zdá být zrekonstruováno, jako by fotografie po bombardování města byly z dávné minulosti. Jenže ono tomu je lehce přes sedmdesát let. To bylo mému dědovi 17. Pouhé dvě generace zpět. A něčemu podobnému opět přihlížíme. Když se totiž dívám, jak Drážďany vypadaly, vybaví se mi fotografie Aleppa nedávno v tisku.
Jsem strašně ráda, že se nemusím bát o svou střechu nad hlavou. Že se nemusím bát o své blízké.
Vaše Ell
