Tak je to tady. Konečně jsem dojela s malym dál než jen do Prahy k zubaři nebo na super rychlé nákupy. Konečně jsem vyrazila někam na delší dobu než jen přes noc k tchýni a tchánovi. Oficiálně tedy můžu tento prodloužený víkend nazvat naší první „dovolenou“. Dovolenou na Šumavě, kde zmizel sníh a přivítali nás poloholé stráně. Dovolenou, která vlastně dovolenou není, protože jste v jednom kole v zápřahu, aby dítě nebrečelo, nezdržovalo, spalo, kdy má a nespalo, když jste mu zrovna naplánovali tak úžasnej program. Dovolenou, po které nemůžete hýbat rukama, nohy vám ještě stále běžkují, i když už sedíte doma v gauči před televizí, a za rohem vás straší kupa prádla na vyprání. Ale i tak jsem šla včera spát s pocitem, že to byla naprostá paráda.
Abych pravdu řekla, byla jsem připravena na nejhorší. Že nám dítě celou cestu prořve a my tak dorazíme se supermigrénou a napůl hluchý. Že se mu v novém prostředí nebude dobře spát a nevyspíme se tak ani jeden. Že se mu nebude líbit v naší běžkařské helikoptéře a já místo běžek budu tak maximálně kroužit s kočárem po asfaltu kolem hotelu. Byla jsem připravená, že se tím nenechám vůbec rozhodit. Naštěstí k ničemu takovému nedošlo a pouze jen pár drobností otestovalo naši připravenost.
Tak třeba velikost pokoje. Vejít se do něj bylo jako vejít se do oblečení velikosti XS v devátém měsíci těhotenství. Při usínání jsem měla kolem hlavy nejen tisíc hraček, ale i autosedačku, chůvičku, pleny a dětské upatlané oblečení. Když jsem si chtěla dojít na záchod, musela jsem překročit všechny naše zavazadla, pak boty na běžky a přeskáče.. znáte to, tak to dopadá, když v pokoji pro čtyry spíte v šesti lidech. Dětská postýlka se už neměla kam vejít, takže malej spal s náma v posteli. Tohle byl test nejen pro moje záda, ale i pro ostatní, které jsme naštěstí nočním hladovým křikem nebudili (raději se pojistili hladinkou alkoholu).
Čím jsme víc než do sytosti otestovali Matyáškovu trpělivost, bylo ztracení klíčku od boxu s lyžemi. Pět minut před odjezdem skupiny jsme zjistili, že klíč od boxu neleží na poličce. Pokud spadnul, usídlil se někde v mega bordelu v kufrech pod ní. Nezbývalo tedy než je všechny převrátit vzhůru nohama. Matyáškovi se tak nedostávalo obvyklé porce pozornosti a tak si místo pobrukování pobrekával. Já ho jednou rukou utěšovala a druhou vyhazovala všechno z kufru ven. Matěj dělal to samé s ostatními kufry, až jsme to nakonec vzdali. Že by recepce měla mít klíček náhradní? Jo, to jsem si taky řikala, ale bohužel jim ten náhradní někdo ztratil před týdnem. Hold pešek. Nezbývalo než zámek rozříznout vejpůl. Matěj dojel k vlekařům pro flexu, a do sekundy byl problém vyřešen. Stálo nás to třikrát obrácený kufr, flašku vlekařům a celkem stresující hodinku probrečenou Matyáškem.
Co se běžek týče, kdybyste se náhodou ocitli kolem Kvildy, trasa k prameni Vltavy, k Bučině a zpět je naprosto super. U hraničního přechodu Bučina jsou i pozůstatky železné opony. I ten malý kousek obehnaný dráty stačil k velice drsné demonstraci. Navíc doporučuju se zastavit v hotelu na lívancích, ty neměly chybu.
Úplně nejvíc vděčná jsem ale za to, že se i malému líbilo na běžkách. Matěj mu chtěl ukazovat všechny ty panoramata okolo (tady bych se ale vsadila, že nejlepší výhled měl ale tak maximálně na Matějův zadek), neustále na něj mluvil a udržoval ho ve stavu bdění. A malej opravdu většinu času byl vzhůru, pobrukoval si, jako by chtěl tátu popohnat. Jen když se zastavilo, tak dal jasně najevo že chce být v pohybu.
Matyášek má u nás medaili. Já si taky jednu zasloužím, protože jsem zvládla naběžkovat dobrých 70 kiláčků a to vzhledem k mým sportovním nevýkonům je opravdu výkon. A Matěj dostane taky jednu, Tahat za sebou každý den přes dvacet kilo může člověka úplně odrovnat, on nakonec ani moc nefrfňal.
A když už jsem nás takhle pěkně vychválila, tak by to bylo asi vše 🙂
Vaše Ell
