V Cortině by člověk mohl strávit týdny a pořád by bylo co objevovat. Autem je to do přilehlých průsmyků kousek, ferrat je tu nespočet a ty pohledy na dolomitské štíty jsou prostě top. I když tu byl Matěj asi milionkrát, naštěstí ho Cortina a okolí ještě neomrzela a já jen doufám, že v listopadu budu fit a v kondici, abychom si udělali další, pro mě tentokrát třetí, dovolenou v Dolomitech. Tak uvidíme, jestli to zvládnu a budu pobíhat po hřebenech jak indiánská babička s prckem ve vaku. Myšlenky na dovolenou v horách ještě před porodem jsem už ale vzdala. V hicech, kdy se vám nevytvářejí koláče jen v podpaží, ale i pod prsy, v tříslech a vlastně jste takový jeden velký upocený koláč, který funí a otéká, se těžko dá něco podniknout. Ještě že jsem minulé léto byla každý týden někde jinde. V záloze je tak ještě spousty článků a pro dnešek opět jeden z Dolomit, z pohodového výšlapu v průsmyku Falzarego ke Galleria Lagazuoi.

Tady jsme se s ničím nepárali a zakempovali hned na parkovišti pod lanovkou. Mezi těmi obřími karavany jsme byli s naší oktávkou jak trpaslíci a tak jsme vlastně nevěděli, jestli tím naše auto nebudí pozornost nebo je pěkně schováno a nenápadné. No, do rána nás nikdo nevyhnal a my se mohli vydat po vzhůru ke Galleria Lagazuoi. Večer jsme si už udělali takový menší nácvik. Tak trochu bláhově jsme si mysleli, že za pouhou hodinu to zvládneme až na začátek hřebene a budeme moci fotit západ slunce pěkně do všech stran údolí. Zvládli jsme to sotva do poloviny sjezdovky, pak sluníčko zapadlo a my se mohli vrátit zpět k autu. Ti, co chtějí ulevit kolenům a na vrchol se dostat bez námahy, mohou počkat na lanovku. My ale rádi vyrážíme ještě než začne ten největší nával, na lanovku bychom se ráno asi učekali a dostali se nahoru za toho nejhoršího světla, kdy už sluníčko máte vysoko nad hlavou.

Budíček jsme tedy nastavili na šestou ráno. To nám zajistilo náskok před ostatními a my jen doufali, že to nahoru zvládneme rychleji než první kabinka. To by nás ale ve výstupu nesměli vyrušit bobři, či co to vlastně bylo (mělo to ale placatý ocas, tak to tipuju na bobry).  Tady začal hon na fotku, která skončila fiaskem. Než jsem stačila nandat teleobjektiv, bobři se rozutekli a já musela zase sestupovat dolů, abych dohnala alespoň jednoho pomalého starouše pro jednu dokumentační.

Po cestě se dá udělat ne jedna odbočka k ferratám, které jsou ale náročností černé a já si na nic takového netroufala. Bohatě mi stačilo si to vyšlápnout k chatě Lagazuoi a vydat se zákopy a tunely zpět dolů. V první světové válce zde byla frontová linie, kdy se Italové snažili vytvořením kilometr dlouhé štoly odstřelit rakouské vojáky.  Štola byla vytvořena, k odpálení také došlo, ale úspěch to nepřineslo. Tunel má sklon až 72 stupňů, celou dobu jsem se tedy přidržovala ocelového lana a modlila se, aby to moje kolena do druhého dne rozdýchala. Cestou tunelem a tmou zdoláte hned 400 metrů převýšení a tak je otázkou, zda je vhodné zvolit cestu tunelem pro výšlap nahoru, dát si pořádně do těla, ale trochu ulevit kolenům při cestě zpět nebo naopak pomalu stoupat vzhůru a pak si dát tenhle zabiják dolů. Nutností je samozřejmě čelovka a helma, hned několikrát jsem se bouchla hlavou o strop a helma mi tak ušetřila hned několik boulí a modřin.

Fascinuje mě, jak se v takovýchto výškách mohlo vůbec bojovat, jak někdo dokázal vybudovat tunely o takovýchto délkách a to v horských podmínkách. Doporučuji tedy všemi pěti, nejen po té zážitkové stránce, ale i výhledové.

Vaše Ell