O své cestě do Toskánska jsem začala sním s prvním pohledem na bratrovy fotky. Znáte to, ten klasický pohled na zelené kopce, sem tam nějaká kaplička, sem tak cesta lemovaná cypřiši. Nechala jsem se unést svou představivostí a očekávala jen a jen samou zeleň, osamocená obydlí a kopečky a kapličky. No a kdo by to byl čekal, že ve vedrech, které tu v létě (k překvapení Elišky) panují, se traviny už moc nezelenají a že pole, která na jaře jsou zaplavena zelenými výhonky, jsou v červenci jen ze země trčícím suchým stéblem po žních. Byla jsem prostě na správném místě ve špatný čas.  Měla jsem větší očekávání, než bylo možné naplit a to jen kvůli jediné chybě. V hlavě jsem měla zafixované tři fotografie a nic jiného jsem nechtěla, než pořídit podobné, což v tuto sezonu bylo samozřejmě nemožné. Všechno má svá pro a proti, takže místo běhání s foťákem na krku po polích jsem si pěkně zarelaxovala u bazénku.