Můžete prochodit stovky hor, ujet tisíce kilometru a navštívit desítky zemí, ale stejnak se jednou za čas chytíte za hlavu a vynadáte si, jak jste na takovou věc mohli zapomenout. U jezera O’Hara bych si tu hlavu nejradši ustřelila, zapnula se do černého pytle a nevylejzala na veřejnost celý měsíc. A protože si ze sebe ráda dělám srandu, rada se tu s Vámi o mých pár minut slávy a hanby zároveň podělím. Tahle historka stojí za to!Přesně tohle byla ta situace, kdy jsem si řekla: „Ne Eliško, už dost sklopených uší, koukej být asertivní a stůj si za svým!“ Seděli jsme na zastávce autobusu a čekali na náš odvoz do kempu. Autobus měl samozřejmě zpoždění, to já nerada, a tak většinou stačí málo, abych se proměnila v napruděnou Elišku, ze které se dere pára nozdrami. To málo bylo v tomto případě pan řidič, který nás do autobusu nechtěl pustit. Lake O’Hara není jen tak ledajakým místem v kanadských Rockies. Je to jedno z mála míst, kde se zavedla regulace přívalu turistů a tak se do těchto končin dostane jen pár desítek šťastlivců denně.  Zas takové štěstí mít nemusíte, když plánujete hodně dopředu. Místo v kempu jsem objednávala 4 měsíce před naším odjezdem, ale i tak už nebylo volno na termín, který jsme chtěli. Ti bohatší (rozuměj ti, co si můžou dovolit zaplatit 10-20 000 Kč za noc v chatkách) to nemají s rezervací o nic lepší. Jeden pár, který jsme poznali na parkovišti, se sem vydal oslavit výročí a rezervaci museli dělat už rok dopředu. Já jsem na sebe byla patřičně hrdá, že jsme všechny plány skloubili tak, abychom poznali i tuto oblast. No a ten řidič nás tam prostě nechtěl vzít, že nejsme na seznamu.

Ten autobus, který stál před námi samozřejmě nebyl náš, ale to jsem vůbec nevěděla. Já jsem si v tu dobu usmyslela, že se do toho autobusu prostě dostaneme, že na to mám právo. Harmonogram jsme měli pěkně nabitý a neměli jsme čas ztrácet čas. Hodinky mi ukazovali čtvrt na devět, autobus jsme měli rezervovaný na osmou, tak ať nám tu nikdo nevykládá, že budeme muset čekat další půl hodinku na jiný autobus. Zvolila jsem strategii gramofonové desky, kdy jsem panu řidiči opakovala, že jsme měli autobus objednaný na osmou, že chceme sakra nahoru. V tu chvíli jsem na sebe byla patřičně hrdá a jen si říkala, že na mě musí být i Matěj hrdý, jak se za nás biju a nenechám se odpálkovat. Za mnou se samozřejmě vytvořila fronta lidí s kufry, což mi mělo být nápadné už od začátku. Nikdo z nich rozhodně nevypadal na kempování a náš autobus měl být do kempu. Když si mě pan řidič ještě jednou prohlídnul, napadla ho ještě jiná možnost, která to všechno během sekundy vyřešila. „Slečno, kolik že máte hodin?“ Já: „No teď už skoro půl devátý!“ On: „Tak si příště seřiďte hodinky, je totiž půl desáté!“ V tom se ozval velice potupný smích od lidí z fronty a moji hrdost vystřídala hanba. V ten moment jsem byla červená až na prdeli, ale furt jsem tak nějak nechápala. „Joo slečno, že vy jste k nám přijela z Vancouveru? To žijete ve špatnym čase!“ Přišlo ještě pár narážek, na naší blbost a spoustu omluv z mé strany.

Náš autobus tam v osm hodin skutečně byl a i s našimi jmény na seznamu. To my jsme ještě snídali u auta a žili naprosto v jiném čase. A vůbec, to nejvtipnější na tom je, že jsme celé to naše cestování žili o hodiny pozdě. Takhle nám ujel autobus u Jasperu, kde jsme nakonec museli v dešti stopovat a dělat smutný oči na projíždějící auta kolem. Taky jsme byli zmatení, že ten východ a západ slunce nějak vůbec neodpovídal časům, které jsme si našli. Mávli jsme nad tím rukou a vstávali o hoďku dřív, než jsme plánovali. Co bylo už hodně divný, že normálně vycházíme na trek osamoceni a v kempu jsme mezi prvními. Ne tentokrát, ze všech byli záhadně ranní ptáčata a vycházeli s námi. V kempu jsme nestavěli stan jako první, ale jako poslední. Po všech těch záhadách a třech týdnech to najednou dávalo smysl. Zjistili jsem, že je o hodinu víc a my jsme všude pozdě! Já, co nerada chodím pozdě! Vyrazili jsme na naši dlouho plánovanou cestu a vůbec nás nenapadlo, že vyrážíme do jiného časového pásma. A najednou jsme měli den o hodinu kratší.

Autobus, takový ten žlutý školní, co vídáme v amerických seriálech, se opravdu objevil za půl hodinky a nebyl problém naskočit a konečně se dostat k jezerům a do kempu. Celou cestu nahoru jsem musela myslet na to, co se stalo a byla jsem na sebe hrozně naštvaná, že jsem byla jak šašek na pobavení. No, moc dlouho jsem na to ale nemyslela. Jezera to pro zbytek dne naprosto vymazala z mé mysli. Ty monstrózní a mohutné hory okolo, modrá jezera, divoká příroda a jen pár desítek turistů, který za celý den nepotkáte. To najednou pochopíte, proč by někdo dával tolik peněz za noc v chatkách u jezera. I kemp byl naprosto prvotřídní a Lake O’Hara se u mě vyšplhala na druhé místo v nejkrásnějších místech Rockies. Však posuďte sami!

Tady vládnu já! 🙂

Pokud chcete vidět podobné výhledy jako my a v blízké době plánujete se k jezeru O’Hara podívat, nebojte si dát do těla a vyšlápnout si k Wiwaxy Gap jako my. Odtud se dostanete k výše položenému jezeru Oesa. Podle sil můžete naplánovat návrat zpět nebo si cestu prodloužit kolem Opabin prospect. Určitě se vyplatí zůstat na více dnů a prozkoumat i oblast kolem jezera McArthur. I přesto, že jsme slyšeli různé ohlasy a velice často se dává této oblasti přívlastek letoviska pro zbohatlé Američany, byla by škoda ho ve vašem prozkoumávání Rockies vynechat.

Vaše Ell