KONEČNĚ! Konečně jsem se vykopala na vlak, konečně vyšlo počasí (teplo moc nebylo ale aspoň pěkně svítilo), konečně jsem navštívila Great Yarmouth. Tím ale to všechno nadšení tak nějak končí. V skrytu duše jsem doufala, že to nebude tak zlé, jak fotky na googlu naznačují, že tady strávím pěknou hodinku na pláži a všude kolem bude krásná atmosféra jako tomu bylo v Cromeru (ten je trochu severněji a navštívila jsem ho na podzim). Žádný zázrak se nekonal, fotky nelhaly a já můžu oficiálně potvrdit, že tohle městečko je jedna velká ždímačka na peněženky, mistrem kýče a peklem pro všechny rodiče.

Jak to tedy s tou ždímačkou a peklem je? Už od nádraží se prodíráte skrz kolotoče a centrifugy. U každé řve strašně nahlas hudba  a samozřejmě na každém metru úplně jiná dumc-dumc písnička. Já ráda zábavu a i se ráda vyblbnu na nějaké té centrifuze, to jako jo. Jedna z tradic pivobraní ve Svijanech, kam jsem celkem pravidelně jezdila, byla atrakce BreakDance. Největší sranda to byla samozřejmě v lehce podnapilém stavu, všude to divoce bliká a se zahoukáním sirény a spuštěním hitu od 666 Attention (ty jsem jako dvanáctiletá strašně sjížděla) se zvedne dým a s holkami začnete výskat ještě než se to vůbec rozjede. Tady to bylo ale prostě moc, strašně nahňácaný na sobě a uprostřed města. V ulici vedle bych nechtěla bydlet ani za milion. Poté, co se konečně přestanete dusit nedostatkem prostoru, začne čtvrť oplývající kýčem a barvami, že vás zrak přechází kolem. Trička s trávou, plyšoví mimoni, bistra ve kterých byste si báli objednat i pití v lahvi.  Proto si říkám, že tohle musí být ždímačka peněženek všech rodičů. Ještě než se vůbec dostanou na pláž, musejí zaplatit dětem nejmíň dva kolotoče, pak koupit zmrzlinu a nakonec ještě nějakou plyšovou příšeru. Když dorazíte k pláži, zaútočí na vás hned několik nafukovacích hradů v řadě a spousta dalších atrakcí. Myslím, že to všechny tak vyčerpá, že už na procházku po pláži nezbudou síly. Já jsem tam seděla téměř sama. Fotky toho kolotočového šílenství bohužel nemám, protože tohle monstrum se mi do hledáčku prostě nevešlo. Navíc to tu bylo opravdu přeplněné davem lidí a já chtěla jen co nejrychleji na pláž a zpět na vlak.

O co se s vámi musím ještě podělit je pár fotek z Norwiche. Měla jsem jen pár minut před odjezdem vlaku, ale i to stačilo na pidikrátkou procházku kolem řeky. Zas bych se tu rozplývala nad tím, jak se to jaro krásně probouzí, ale tentokrát jsem byla nadšená z té fotbalové atmosféry. Ať už jsem se hla kamkoliv, doprovázel mě zpěv fanoušků. Tedy spíš řev. Dokonce i z pánských toalet na nádraží se ozývaly pokřiky. No, je vidět, že ten pravý fanoušek zvládá fandění i při čůrání.

Já fotbal milovala. Když se řeklo úterý, znamenalo to jasně ligu mistrů, víkend domácí ligu a pondělí zhlédnutí rekapitulace té zahraniční. Brácha s taťkou v tuto dobu vládli ovladači, takže mi ani nic jiného nezbývalo než se dívat s nimi. Mimo to, že znalost hráčů a výsledky jednotlivých týmů byly naprosto nejlepším tématem pro navázání konverzace s kluky (pak je ale pech, když narazíte na někoho jako je Matěj, který tomu absolutně nerozumí), jako každý jiný sport vás dostanou ty emoce. Já jsem někdy strašněj uplakánek a dokáže mě dojmout už jen úvodní hymna UEFA, natož když oblíbený sportovec něco vyhraje. Jednou měl Matěj strašně geniální nápad, že sledování Kvitové vefinále Wimbledonu je skvělou příležitostí mi strčit svíčky do ucha a nechat mi vykouřit uši. Jestli teď na tuhle větu koukáte jako puk a nevíte o vykouření uší, tak asi podobně jsem koukala před několika lety, kdy jsem se o tom doslechla poprvé. Já zrovna dobře neslyším a tahle metoda slibovala, že tím podtlakem, který vznikne, se vytáhne všechno, co ten zvukovod ucpává. A já blbec souhlasila s tím, že si nechám svíčku zapíchnout do ucha na dvacet minut právě při tomhle finále. Při každém outu a přesně umístěném vítězném míčku jsem chtěla udělat rukou a hlavou takové to vítězné gesto a zvolat YES. Místo toho jsem se radovala v tichosti a úplné nehybnosti. Jo a vykouření uší jsem už znovu nezkoušela 😀 (hned potom jsem se vydala na Rock for People, slyšela tak dobře, až jsem z toho asi znovu ohluchla :D)

Ale zpátky k tomu fotbalu. Jak jsem tak pozorovala tu atmosféru, hned bych vyměnila jednu svoji letenku za tu možnost být na stadionu.Podívat se na anglickou ligu, to by bylo něco. No, snad k tomu někdy dojde a já vám pak o tom budu moct povyprávět.

Vaše Ell