Některé dny jsou k cestování jako stvořeny. Některé dny naopak a tím byl asi i můj odlet do Čech přes Milano. Začalo to nevinně příjezdem taxíka o půl hodinky dřív a tím pádem čekání hodinu na autobus v zimě ve dvě hodiny ráno (vždycky si dávám časovou rezervu 20 minut, co kdyby se něco stalo, teď se to nějak nevyplatilo). Cestou na letiště jsem nezamhouřila oko a po super organickém čaji jsem zvracela ještě než jsme měli tu čest se vůbec dostat do letadla. Když jsem dorazila na letiště Malpensa v Miláně, nevěděla jsem, jestli to můj žaludek unese a zda se mám vůbec někam vydávat. Nakonec jsem dala zavazadlo do úschovny a vyrazila směr centrum žaludek nežaludek. A udělala jsem dobře. V Miláně bylo nádherně, takže si můžete prohlédnout  fotky s modrou oblohou a prosluněné ulice Milána, kterými jsem se tak pomalu toulala, že jsem úplně zapomněla, v kolik hodin mám další let a málem mi to uletělo.

Z letiště Malpensa se dostanete do centra Milána autobusem za hodinu. Dostanete se na okraj centra k hlavnímu nádraží Milano Centrale. Na mapě to může vypadat daleko, ale ten kdo je zvyklý chodit stojí za půl hoďky před katedrálou. A ten kdo zvyklý chodit není, může skočit na metro a je tam co by dup. Moje cesta vedla kolem parku Giardini Pubblici Indro Montanelli až ke galerii  Vittorio Emanuele. Jen co jsem vystoupila z autobusu, byla jsem velice překvapila, jak pohodovou atmosférou město dýchalo. Ulice poloprázdné, míjely mě staré tramvajové soupravy a sluníčko mi neustále připomínalo moje zapomenuté brýle. V parcích se ještě stále našly podzimní barvy a spousta spadaného listí. Všude klid a pohoda a já na chvilku uvěřila, že by tomu tak mohlo být i v těch profláknutých ulicích. Jen co jsem dorazila ke galerii, už jsem byla v proudu davu, který mě tlačil k jednomu z východů ke katedrále Duomo di Milano. A z toho davu nešlo vystoupit až k hradu Sforzesco.

Co mě na náměstí překvapilo byly všude poletující balónky s Mášou a medvědem, tahle animovaná pohádko-seriál je očividně všude (s neteří to sjíždíme na youtube, když ji potřebuju na nějakou chvilku zabavit). Všude kolem byli taky holubi, kteří mi neúnavně létali před objektivem, pouliční  hudebníci, kteří hráli jeden vánoční hit za druhým,  a samozřejmě turisté. Před katedrálou také najdete vánoční stromeček, kterému do ideálnímu tvaru chybělo hodně, ale já mám slabost pro tyhle outsidery, takže se mi nakonec i líbil.

Ulice Via Dante byla spíš ve znamení Expo než Vánoc, lampy zdobily vlajky a sem tam se musel obcházet nějaký ten stan. Na hradu Sforzesco opět všechno opadlo a já se opět vrátila do módu prvotního dojmu. Zapadající sluníčko prosvěcovalo mezi stromy, hudebníci v parku zase dotvořili tu pravou atmosféru a já se mohla pomalu vrátit na nádraží s pocitem, že jsem udělala dobře. Nemusím snad ani psát, že katedrála Duomo di Milano je opravdu pompézní, že stojí za to se do Milána podívat a to nejen na nákupy. Ten kdo si však zamiloval menší italská městečka asi nebude nijak ohromen. Milán jsem viděla, líbil se mi, ale pokud se ze mě záhadným způsobem nestane zbohatlík se slabostí pro italské značky, cestu sem v nejbližší době znovu plánovat nebudu.

Nakonec vám ještě musím povědět, jaká jsem hlava děravá. Několikrát jsem se podivovala, jak si můj bratr někdy  nemůže zapamatovat čas letu a jak se mu může stát, že mu to letadlo uletí. Teď ho naprosto chápu. Celý den jsem žila v dojmu, že odlétám v osm večer. Zavírání brány jsem odhadovala na plus mínus 20 minut před odletem, takže jsem počítala s tím, že dorazit na letiště v sedm bude naprosto v pohodě. V 18:30 jsem dorazila na terminál 1, kde jsem měla uschované zavazadlo, courala se na záchod a pak pomalu šla k autobusu, který mě měl dovézt na terminál 2. Ještě že mě čirou náhodou napadlo se znovu kouknout na letenku, na které stálo, že bránu zavírají v 18:50. Měla jsem tedy 20 minut přejet na terminál, který byl 6 kilometrů daleko, projít kontrolami a nakonec doběhnout k bráně, která bude určitě jak na potvoru na úplném konci haly. To zvládneš Eliško! Autobus nepřipadal v úvahu, tomu jen ta cesta trvá 20 minut. Vytáhnu tedy poslední éčka a skáču do taxíka. Nenápadně prohodím, ať na to šlápne, že mi to pravděpodobně uletí, což zřejmě probudilo italský temperament a na druhém terminálu jsme byli za pár minut. Tam na mě ani nečekala fronta u scanu, takže jsem měla už z poloviny vyhráno. To jsem ale nevěděla, jak dokážou být někteří jedinci při přendávání věcí pomalí, že můj kufr zaseknou ve scanu a já budu muset čekat, až ten super pomalý pán sbalí svých pár švestek a odvalí se pryč. Zkejsla jsem tam dobrých 10 minut a zbylých pět mi zbývalo na sprintíček k bráně. Při svém běhu jsem začala nenávidět duty-free shopy, kterými jsem se musela proplétat a to, že moje brána je opravdu až na samém konci. Zpoza letu mrknu na tabuli a tam na mě už svítí last call. Nabírám poslední dech, modlím se, ať mi vydrží kolečka u kufru v celku a dobíhám poslední metry přesně na sekundu. A víte co? Oni ještě ani neotevřeli bránu! Místo abych byla ráda, že mi to neuletělo, jsem byla ze začátku naštvaná, že jsem se hnala jak blbka a přitom měla ještě takových deset minut k dobru.

No, snažila jsem se, aby mě to celé nevyšlo dráž než přímý let do Prahy, ale hold díky mojí blbosti se to mírně prodražilo. Ale tak musíme to brát pozitivně, zas mám o čem vyprávět a prožila jsem menší adrenalin 🙂

Vaše Ell