Den třetí měl být v duchu západního pobřeží. Mezi městečkem Agadir a Essaouira je hned několik krásných pláží a hlavně několik míst pro milovníky surfování. Tak pojďme na to!
Z ubytování jsme vyrazili zpět do Taroudantu na krátkou obhlídku. Neskončili jsme po pár metrech nikde jinde, než u dětského hřiště. Staré město je obehnáno vysokými zdmi staré pevnosti, podél kterých stály kočáry s koňmi. Kluci nemohli být nadšenější. Nejdřív sklouznutí na hřišti, pak pozorování koníků a nakonec i pudink s šátečkem z místí pekárny. No řekněte, co víc si přát. V městě jinak není nic moc k vidění, prostě je to jen na procházku parkem nebo Medinou. Protaženi a nadlábnuti jsme tedy mohli šlápnout na plyn a konečně vyrazit k tomu móři.
První plážová zastávka byla u Agadiru. Sem míří většina cestovek, takže jsem byla zvědavá, jak budou městské pláže vypadat. No. Nevypadalo to špatně. Široké pláže se žlutým pískem, podél promenáda a restaurace. Těžko ale hodnotit s prázdným žaludkem. Nejdřív jsme tedy naběhli do restaurace. Do té nejpomalejší restaurace na světě, protože jsme tu strávili hodinu a půl a při čekání na desert jsme už museli stát jednou nohou ve dveřích, aby jako opravdu zrychlili. Nepomohly ani nervózní děti, které pobíhaly všude možně. Matymu jsem tak pořád slibovala, ať si ještě na chvilku sedne, že pak půjdeme dělat cáky cáky. Jenže na to pak už nebyl čas. Abychom se stihli podívat i na další pláže mimo město, museli jsme se opět vydat na cestu. Celý můj dojem na Agadir pak korunoval racek. Posral mi záda a ohodil celý kočár. Ten pach rybiny, to si snad ani nedokážete představit. Vlhčené ubrousky utřely, co se dalo, ale i tak ten kočár páchnul na sto honů. Půjčený kočár. Sousedka určitě velice ocení tyhle cestovatelské šrámy, které utržil 😀
Auto jsme zaparkovali už po 26 minutách jízdy u surfařské vesničky Taghazout. Skaliska, písek, žádné lidi a nejvíc spokojené děti, že se zas můžou lopatku šťourat v písku. Tak jsme si tam tak pěkně velebili, že se nám ani nechtělo odjet. Měla jsem v plánu ještě jednu pláž, která byla opět asi do 15 minut jízdy, ale čas nám to už nedovolil. Místo toho jsme si užívali jízdu naprosto nádhernou krajinou. Nevím, jestli to byly olivovníky, korkovníky nebo jiné stromy, každopádně ta naše klikatá cesta mezi nimi, mořem a kopci po druhém boku, to byla fakt nádhera. Za mě jedna z nejhezčích cest podél pobřeží, kterou jsem kdy jela.
Bohužel mi tuhle jízdu zkazila moje vlastní blbost, kdy jsem opět trochu víc šlápla na plyn a opět mě stopla policie. Pokud jste nečetli na fb, tak tady to máte se všemi detaily 😀
„Konečně se tedy dostáváme k otázce dopravy v Maroku. Řeknu to velice stručně, abychom se dostali k tomu nejpodstatnějšímu. Stav komunikací mě velice překvapil, silnice převážně ok, sem tam nějaké opravy v horách, ale pořád lepší než tisíc polňaček v Albánii. V Albánii jsou řidiči naprostí blázni. Dokážou vás předjíždět zleva i zprava najednou, přes dvojitou plnou čáru a s projíždějícícím autem vedle vás. Tady bylo tempo řidičů podobné rychlosti obsluhy v restauracích. Prostě lážo plážo. Hlavně se nikam nehnat a případně si pěkně zatroubit. Na silnicích ale často potkáte sakramentsky naložený náklaďáky. Maroko je opravdu hornatá země, takže pokud na rovině pod kopcem uvidíte jeden takový, kterému to přetýká z obou stran, šlápněte na plyn a předjeďte ho, dokud můžete. Nebo radši ne, takhle totiž začal můj smolný den a dostala další pokutu. Za jedním šnekem jsem se táhla dobrých 20 minut, takže při první příležitosti jsem to nevydržela a prostě vyrazila vpřed. Asi mi ta průbojnost zůstala i při výjezdu z následující vesnice. Široko daleko nic, jen pár hodně skrytých baráků a policistů za stromy, takže jsem tak nějak intuitivně opustila od předepsané 60 a navýšila to na drzých 68. Z poza stromu okamžitě vyběhnul policista a už si to namířil s třetí pokutou přímo k mému auto. Bylo mi fakt do breku. To snad není možný! Ty jdou po mě jak slepice po flusu! No, nebyla jsem jediná, za mnou stopli hned nějakého motorkáře a jeden pickup. Víte, co ale bylo nejhorší? Že mě ten slimák předjel a věnoval mi při tom opravdu široký úsměv. Ok. Budu to brát s humorem. S Kájou jsme tak dobrých pět minut žertovaly o tom, že bych měla dodržet své tradice a přihodit pokutu i čtvrtý a pátý den. To abych nevyšla ze cviku. Znovu jsem se ocitla za slimákem a opět se mi ho podařilo předjet. Jenže neujela jsem ani kilometr a najednou se přede mnou objevila další plácačka. To fakt ne. Asi mám Fata Morgánu nebo co. Teď už mi nebylo do breku. Byla jsem fakt nasraná. Úplná rovina, nikde nic, já si to jela 80 a ona tam byla další 60! Tohle fakt nasere (pardon, ale slovo naštvat není v tomhle případě dostačující). Třešničkou samozřejmě bylo, že se smíchy mohli udusit jak ten slimák, tak i pán v pickupu, když mě opět předjížděli. A to ještě nezmiňuji tu částku, která měla být zas o něco vyšší, protože jsem jela rychleji než minule. No a teď babo raď, co těm policistům říct. Že pospíchám kvůli dětem? Ty byly celý vygebený a nejvíc happy, že jsme zase zastavili. No, zkusila jsem to a neprošlo to. Pak by bylo nasnadě zahrát trochu na city, že jsem ani ne před pěti minutami dostala už jednu pokutu a Btw. den před tím taky a vlastně i den před tím dnem. Ne, to sem fakt použít nemohla, protože by mi papíry sebrali asi nadobro. Ale jedno pozitivum to má, třetí den jsem si to pěkně vyžrala a další dny jsem už fakt odjela čistou jízdu! Tak aspoň víte, kdo jim v tom Maroku sponzoruje ty komunikace.“
Večer jsme dorazili do Essaouiry, kterou si ale dáme zase v dalším postu.
Vaše Ell
