Po cestování na Novém Zélandu, kde jsme takřka půl roku žili v autě, jsme si přespávání v tomto super stísněném prostoru naprosto zamilovali. Tak jako každý typ „ubytování“ to má své pro a proti, ale jak se tak zdá, u nás ty výhody vytěsňují všechny zbylé nevýhody. Náš sen je koupit si transportér, který si pěkně vybydlíme a pak se vydáme na cestu skrz Evropu. Mrkněte na naprosto dokonale zařízené staré či nové vany/karavany na pinterestu, u těch fotek se dokážu vždycky pěkně zaseknout. Ale zpátky k věci, pokud tedy řešíme dilema s přespáním, většinou to dopadne tak, že večer ulehneme někde poblíž do auta a ráno se celí rozlámaní rychle vydáme dál nebo se vracíme zpátky na místo činu. Podobně tomu bylo i u Drei Zinnen.
U Drei Zinnen jsou nádherné ferraty, z kterých máte naprosto jedinečný výhled nejen na ikonické tři vrcholky, ale i okolní přilehlé údolí (VAROVÁNÍ! ve foťáku budete mít tenhle skalní masiv aspoň na tisícero fotkách a mazat to bude vaše noční můra). Po tom, co jsem celé dny opět bojovala se strachem z lezení po sněhu, jsme se naprosto vyčerpaná vrátila k autu, sundala boty a vyvalila se vedle auta. Místo abychom se museli další půlhodinku/hodinku někam kodrcat na hotel, stačilo vytáhnout židličky, zažehnout plamen na vařiči a vychutnat si čaj za překrásného výhledu. Smradlavé botky se nám pěkně větraly vedle auta, sluníčko nám z posledních sil doopalovalo obličej, večeře se ohřívala na vařiči, prostě naprostá idylka. Zůstanete tak na překrásném místě a v autě máte všechno k dispozici (teda kromě sprchy, ale to je jen taková drobnost).
Když už se pomalu schylovalo k západu slunce, nazuli jsme pohorky a mohli se vrátit rychlým tempem zpět na vyhlídnutá místa, kde se to už postupně vylidnilo. Neznám moc turistů, kteří by se rádi vraceli do kempu, k autu nebo hotelu za tmy a tak s největší pravděpodobností budete při západu slunce na těch nejhezčích místech, které jsou samozřejmě aspoň dobrou půlhodinku vzdálené od parkoviště, sami. Maximálně se potkáte s nějakým dalším nadšeným fotografem, ale ten je stejnak plně soustředěn štelováním foťáku, stejně jako my. A tak jsme se pod krasavcem Dolomit kochali a ládovali sušenkami naprosto osamoceni. Když ve foťáku přibyla další stovka fotek a sluníčko zmizelo z obzoru, s čelovkami jsme si razili cestu zpět.
Tohle bych prostě z hotelového apartmá nezažila. Taky se moc dobře znám a těžko bych se nacpaná po večeři přemlouvala, abych jela zpátky autem a absolvovala ten výšlap znovu. Zato když už spím na místě, věta: „Ale tak když už jsem tady,“ mě dokáže vybičovat i na ten sebevětší kopec. Večer samozřejmě. Ráno je to boj a to ať už spím kdekoliv. V autě jsem ještě tak nějak ochotná nařídit si budík na půl pátou a vykouknout z okýnka. Jasná obloha je jasným znamením, že bych si větu: “ Ale tak když už jsem tady,“ měla zopakovat aspoň stokrát, plus měla bych co nejrychleji přijít na pádný důvod, proč vylézt do té zimy ven a proč si nejít zpátky lehnout. Zatažená obloha mě však bez mrknutí okamžitě vrací zpátky do režimu spánku a tak tomu bylo i u Drei Zinnen. Budík jsme tak přesunuli na sedm třicet, východ slunce sice propásli, ale zato jsme byli na hlavní turistické magistrále stejně brzo jak ostatní, co přijeli jedním z prvních autobusů.
Přespat v naprosté blízkosti Drei Zinnen se ukázalo jako naprosto skvělý nápad. Nejen, že jsme se na spousty místech mohli ocitnout úplně sami, večer jsme se ani netísnili vedle karavanů v kempu a mohli si užít klid hor.
Pro více fotek mrknete na krasnesvetlo.cz
Vaše Ell
Trackbacky/pingbacky