Pokud vám mám vyprávět ty opravdové pocity z jednotlivých treků a cest, tak se nevyhnu  osobním tématům jako jsou nemocná střeva a dny návštěv tety Irmy. Tohle jsou totiž dvě věci, které prostě patří do života a mě dokáží naprosto ochromit. Když jsme se ráno probudili ve stanu nedaleko nástupu na Routeburn trek, už jsem věděla, že tenhle den bude výstupem do pekel. Jen jsem se otočila na Matěje a se zděšením mu povídám, že dneska kopem za komunisty (tyhle vtípky z ajťáků jsou nesmrtelný). No, byl to asi tak první a poslední vtip, který ráno padl. Matěj moc dobře ví, že to nebude sranda. Moc dobře zná, když jsem schoulená bolestí do klubíčka, zvracím bolestí a div z ní i neomdlívám. Po té, co se ujistil, že vím, že mě nemůže celou cestu nést na zádech, šel zabalit stan, já připravit hordu léků proti bolesti a mohli jsme vyrazit vstříc novému zážitku.

Když jsem ráno vycházeli, byla to naprosto úžasná podívaná kolem nás. Vrcholky strmých hor byly zahaleny do mlhy a přesně takhle si každý přestavuje typický Fjordland na Novém Zélandu. Routeburn trek je na jeho okraji, ale i tak už dával jasně najevo, že ta příroda kolem bude pohlazením na duši pro každého cestovatele.

Ze začátku jsme pozvolna stoupali podél horské řeky, která omývala jeden balvan za druhým. Tím, jak se začalo stoupat strměji, se začalo zvedat i moje utrpení. Křeče v břiše, z toho křeče v nohách, těžký batoh, na který jsem si za ty dva měsíce zase stihla odvyknout, prostě do smíchu mi nebylo. Funěla jsem a šla strašně pomalu. Pořád jsme ale zvládali předejít ostatní žabkaře, co si to štrádovali jen k vodopádům, ale Matěj i Marťa na mě na každých sto metrech museli čekat.  Oba věděli, že na mě radši nemají mluvit a spíš mě ignorovat. V hlavě jsem měla jen jedinou myšlenku, nacpat všem lidem okolo motorovou pilu do břicha, ať se dokáží vcítit do mé situace. K vodopádům Routeburn jsem přišla naprosto vyšťavená a odpočinek a smočení v ledové vodě jsem uvítala všemi pěti.

Od vodopádů to už bylo jen pár výškových metrů k jezeru Harris. Tady začala bolest konečně ustupovat, ale reakce na ty všemožné pilule, co jsem do sebe ráno nasoukala, byla nevyhnutelná. Když jsme v sedle dorazili na chatu, ozvali se tedy pro změnu střeva. Matěj a Marťa vyrazili na bonusový výšlap u chaty a já si dávala sprinty ke kadibudce.  Za půl hodiny jsem se dokázala zregenerovat a pokračovat dál.

Od chaty to už měl být kousíček po vrstevnici kolem hory a nakonec sestoupit k jezeru Mackenzie, kde jsme měli přenocovat. Místo očekávané hodiny do kempu to byla naprosto nekonečná cesta, která se táhla déle, než jsme čekali. Všichni jsme se už nemohli dočkat večeře a já toho měla naprosto plné kecky.

Krajina a výhledy na Routeburn treku byly opravdu parádní. Matěj tento trek řadí mezi jeho nejoblíbenější ze všech Zélandských, které jsme šli. Vzhledem k tomu, že jsem první polovinu treku koukala do země a se zaťatými zuby pokračovala dál, si začátek až tak moc nepamatuju.  Kvůli mému utrpení to u mě Routeburn dotáhl na druhé místo (na prvním je nepřekonatelné Tongariro a má láska k sopkám :).

No a neodpustím si přidat i jednu dokumentační fotku, aneb čeští cestovatelé se s tím nikdy nepářou a přespí všude. Hlavně, že je to zadarmo 🙂 (tím nechci nikoho urazit, kdyby to nebyl great walk, taky bychom tady asi přespali :D) Jinak si totiž nedokážu vysvětlit, proč se u přístřešku vyskytlo upozornění v anglickém jazyce a speciálně i v českém 😀

Vaše Ell