Strašně mě baví odpovídat na jakékoliv otázky ohledně cestování a výživy, takže mě takhle nominace velice potěšila. Děkuji tedy Stezkám polárního vlka! V práci jsem se totiž jen těšila, až skončím a všechno to večer sepíšu. O co vlastně jde? Jedná se o cestovatelskou výzvu „10 otázek pro“, kde blogerka odpoví na 10 otázek a dále nominuje někoho dalšího s novými otázkami.

Mně tak nějak vypálili rybník a už nevím, koho dál nominovat. (Asi ještě nesleduju dostatečné množství českých/slovenských cestovatelů) Tak snad se nikdo neurazí, že ode mě již žádná nominace nevzejde.

Taky se omlouvám za dlouhé odpovědi, ale stručně to prostě neumím 🙂

1) Rok 2015 se blíží ke konci, jaké jsou tvé cestovatelské „statistiky“? Kolik zemí jsi viděl/a?

Když napíšu 5 zemí, tak to nezní jako zrovna největší číslo, ale pak se podívám na strávené dny v danné zemi a hned to zní líp. Takže statistika pro rok 2015 je zatím taková:

• 5 měsíců ve Švédsku, kde jsem úspěšně doklepala první rok studia
• 2 týdny v Itálii, kde jsme lezli po horách, pařili se u moře, obdivovali kouzelná městečka Toskánska a užívali líbánek
• 6 dnů v Belgii, kde jsme zapíjeli rozlučku se svobodou (víc komentáře netřeba 🙂
• 3 dny v Německu jako doprovod spolužaček při poznávání Berlína a Drážďan
• 3 měsíce Anglie, které ještě není konec a kde budu smrdět při nejmenším do června (to smrdění je myšleno doslova, protože bakterie, které studuji svým smradem otravují i ty nejotrlejší)

2) Máš teď někam koupenou jízdenku/letenku? Kam to bude?

Létání je teď pro mě způsob dojíždění za manželem a rodinou, takže mám samozřejmě koupenou letenku na Vánoce do Čech (taková exotika). Poletím přes Milano, na které mám celé odpoledne, tak snad bude i vánoční report z Itálie. A pak letenku zase zpátky, tentokrát přes Kolín. Pak nesmí chybět ani jízdenka do Londýna.

3) Zažil/a jsi nějaké zklamání na cestách?

No, my se řídíme heslem: jaký si to uděláš, takový to máš. Takže vyloženě zklamaná asi ne. nebo jsem to už dávno vytěsnila z paměti 😀 Tohle léto jsem byla trošilinku zklamaná z krajiny Toskánska, která byla v létě naprosto vyprahlá. Naivní představa, že tam v červenci najdu zelená políčka, když oni už začaly žně, byla ale jen a jen moje blbost. Taky jsem zklamaná, v tom dobrém slova smyslu, že tu v Anglii zas tak moc neprší. Oproti Raincouveru (myslím Vancouveru) to je zatím naprostá pohoda, tak snad to nezakřiknu. 🙂

Ale teď mě napadlo jedno zklamání, jedna zkušenost, kdy jsem byla pořádně naštvaná na některé jedince a tím pádem vlastně i zklamaná. V Kanadě jsem se snažila pomoct Čechům, kteří hledali práci. Snažila jsem se jim dohodit job v motelu, kde jsem pracovala a kde jsem byla naprosto spokojená. Nikdo z nich na smluvený pohovor nedorazil a většina se neuráčila ani omluvit. Protože se jednalo o asi šest lidí a jen jeden se omluvil, šéfová mě začala považovat za výjimku a raději se poohlížela jinde. Já se pak cítila jak největší blb.

Tak to by bylo se stěžováním všechno! 🙂

4) Porušil/a jsi někdy zákon na cestách?

Jednalo se spíš o místní nařízení (vyhlášky?). Na Zélandu jsem často spali v autě na místech, kde mohla nocovat pouze auta s povolením. To jsme samozřejmě neměli. To se pak jedno ráno stalo, že nás probudilo ťukání na okýnko a já pak v kalhotkách před autem musela lhát správci, že jsme byli strašně unavení a museli to tam zapíchnout. Vyfotil si auto, řekl že to říká každý a znechuceně odjel.

Při focení pak neustále uhýbáme z cest a snažíme se dostat mimo vyznačené stezky, což však děláme s největším ohledem na přírodu.  Při focení tučňáků jsme byly na pláži v hodinách, kdy byl vstup omezen, ale na druhou stranu jsme zalehli ke křoví a snažili se splynout s přírodou a ne se producírovat po pláži, dělat bordel a vyplašit všechno okolo. To bychom toho pak moc nevyfotili!

Za určité porušení pravidel by se dalo počítat i naše výšlapy v Kanadě v Rockies. V některých oblastech platilo pravidlo, že musíte být ve skupince alespoň čtyř lidí. Samozřejmě že v některým místech nebyl široko daleko nikdo, jen já a Matěj, tak jsme se prostě vydali na cestu a doufali, že nás žádný medvěd nesežere. A pokud ano, tak aspoň oba, aby ten druhý nemusel platit pokutu.

No a o mém porušování povolené rychlosti se raději nebudeme bavit. 😀

5) Kdo tě v cestování inspiruje? 

Mě spíš inspirují jakékoliv fotografie, na které narazím. Mezi ně se budou řadit hlavně ty mého bratra. Právě mi poslal výběr z Istanbulu a teď mám kvůli němu pocit, že tam prostě musím jet! Taky mě vždycky zdravě naštve Karol z Food Paper Travel, co pořád někde šmajdá a já pak prostě chci vyrazit taky.

6) Cestoval jsi někdy sám/a? Pokud ano, jaké to bylo?

No jejej. Moje cestování začalo každotýdenní cestou do Brna, kterou jsem absolvovala po čtyři roky. To mě rozhodně naučilo sprintovat s kufry a překonat všechny ty schody v metru na Florenci, když jsem dobíhala autobus. Pak jsem se sama samotinká odstěhovala do Švédska a teď do Anglie. Moc pozitiv na tom není, protože to všechno bych nejradši sdílela se svým manželem. Ale co nadělám, pak ho snad budu mít na krku těch zbylých 50 let.

7) Jak si vyděláváš na své cesty?

Moje první cesta byla na Island, na který jsem dřela celý půlrok v kavárně. Pak následovala Kanada. Na letenky jsem si sice našetřila, ale na začátek života a na školu jsem si musela půjčit. To jsem pak doháněla jako kuchařka a turbo uklizečka. Tím jsem si ušetřila na cestování po Kanadě a Novém Zélandu. Na Zélandu jsem pak sbírala třešně a kiwi nebo dělala na vinici, abych ušetřila na studium ve Švédsku. To mi pokrylo tak maximálně první tři měsíce, takže jsem musela oškubat mého manžela a svého taťku, kterým se to všechno budu snažit vynahradit a vrátit s prvními vydělanými penězi. To byl také důvod, proč jsem nemohla Švédsko více poznat, nebyly peníze. Teď jsem na stáži v Anglii, která je z 2/3 dotována programem Erasmus+ a zbytek opět leží na bedrech mého manžela. Cestuju tak po okolí vlakem a nebo při návratu domů, kdy zkombinuji letenky tak, aby mě to nestálo víc než samotná cesta do ČR. Všude chodím pěšky a to i 3 kilometry do práce, nechodím na žádné párty a vařím si jídlo na skoro každý den (někdy se mi ale fakt nechce), prostě šetřím kde se dá. Někdy ten život před cestováním zas tak sluníčkový není 🙂

8) Máš raději přírodu nebo města?

Poslední dobou přicházím na chuť velkoměstům, u kterých se mi nejvíc líbí nové čtvrtě a věžáky, spousty věžáků! Ale samozřejmě vyhrává příroda, ta je neporazitelná.

9) Chtěl/a by ses v zahraničí zúčastnit oslav nějakých svátků? Pokud ano, jakých? 

Kdybych mohla objíždět svět a nechat se zvát na místní svatby, tak bych se nezlobila. Není to zrovna svátek, ale určitě něco výjimečného. Všichni se radují, popíjí a jedí, celé rodiny se sejdou pohromadě, každá země má své úžasné tradice…. to musí být prostě krásná podívaná.

10) Co ses během svých cest naučil/a?

No to je ale hrozně široká otázka 😀 Je toho moc a  mohl by z toho být celý článek nebo rovnou kniha. Ale pokud mám vybrat to nejdůležitější, tak to bude nestěžovat si na životní podmínky, v kterých v Čechách žijeme. Nezuří u nás válka (a snad ani nebude), nesužuje nás sucho, nedostatek vody, malárie atd. Patříme mezi 10 nejbezpečnějších států, máme rozmanitou přírodu, čtyři roční období a pro mě snesitelné teploty. Nedoceňujeme úroveň našeho zdravotnictví, možná i některých služeb (zaleží s kým porovnáváme) a i to, že nám je vzdělání servírováno zadarmo a je dostupné pro každého. Že můžeme svobodně cestovat a že u nás městská doprava šlape jak hodinky a pozor, dokonce i ty vlaky nejezdí tak špatně (ty naše zpoždění pořád nemají na to, když zruší celý spoj).

Nezaplatitelná je také zkušenost žití v autě. To byla krása a někdy nervy zároveň.

No a teď bych mohla být i mistrem v balení svého života do jednoho kufru + příručáku. Čemu ale neodolám je si pak některé věci na místě kupit a zpátky táhnout o zavazadlo víc 😀 .. to mi zatím nějak hapruje.

Těch věcí je samozřejmě spousta, ale tím vás budu zatěžovat třeba jindy 🙂

Vaše Ell