Ještě před pár dny jsem Matymu vysypávala písek z bot a ukazovala na velbloudy. Teď už peru prádlo, přebírám fotky a kochám se záběry z kamery. Náš roadtrip po Maroku byl hodně rychlý, ale zato vydatný. Najeli jsme přes 1000 km, nasbírali hned 4 pokuty a viděli jak hory, tak i pláže Maroka. Děti měly radost/trauma z velbloudů, z všudypřítomného písku a kamínků, který mohly neustále přehazovat lopatkou. Tady na blogu bych vám ráda převyprávěla naše putování den po dni a pak to všechno shrnula pro všechny nadšence, kteří do Maroka plánují vyrazit nebo se naší cestou chtějí inspirovat.
První den našeho roadtripu po Maroku byl klasicky popříjezdový. Z letiště vyzvednout auto, autem přesun do směnárny, ze směnárny do hypermarketu, z hypermarketu rovnou za první pokutou, pak na benzinu, z benziny k wifině a od wifiny konečně směr hory!
Já se pozastavím u několika bodů a to hnedle třeba u letiště. Tady musím upozornit na to, že jsem do Maroka vyrazila pouze s kočárkem. Maty v Manduce být nechce a krosničku bych už musela extra odbavovat jako zavazadlo. Takže si mě představte, jak jednou rukou táhnu kočár, druhou kufr a do toho naháním dítě. Maty v sobě na letišti v Polsku zřejmě našel potenciál Usaina Bolta, pořád mi někam zdrhal. Já musela nechat všechny zavazadla tam, kde jsem zrovna byla a rychlým sprintíkem si pro toho svého ničitele doběhnout. Už jsem jen čekala, kdy mi zavazadla zneškodní pyrotechnici, jak jsem je pořád nechávala uprostřed chodeb bez dozoru. V kočárku mi taky sedět nevydržel. Jak to jen šlo, okamžitě zdrhnul (připoutání nepřipadalo v úvahu), takže mé tempo bylo asi tak tři metry vpřed a rychlá stovka sprintem vzad. Na letišti v Marrakech to bylo o to horší, že Maty po 4 hodinách v letadle, kde musel svou sprinterskou duši držet hodně na uzdě, se v prostorách pasové kontroly úplně utrhnul ze řetězu. Musela jsem jednou rukou vypisovat příletové formuláře a druhou rukou držet neudržitelného syna. Navíc jsem mu asi špatně zadělala plínku, takže se mistr zvládl komplet počůrat (plena zůstala naprosto suchá). Toho jsem si nevšimla, a když jsem ho jednou čapla, celé se to vsáklo i do mě. Paráda. S mokrým rozkrokem až po kotníky pak pobíhal kolem celníků a zkoušel nervy moje, ale asi i jejich. Pak jsem nemohla najít náš pás se zavazadly. Řvoucího, počůraného a mrskajícího se Matyho jsem nosila na letišti tam a sem. Hodinu po příletu jsem si naprosto vyčerpaná koupila oběd, nasedla do auta a odjela do supermarketu, kde začala stíhačka číslo 2. Maty běhal po krámu jak pomatenej a rukama rebelsky shazoval konzervy z poliček. Aby to nebylo málo, tak u toho i děsně výskal radostí, to kdyby na něj padalo už tak málo zvědavých pohledů. Než jsem stihla zaplatit, Maty zvládl třikrát odběhnout k ovoci (radši nechci vědět, co tam provedl) a pěkně přerovnat regál se sladkostmi u kasy. V letadle jsem se těšila, až ho chudáka vypustím a on se bude moct proběhnout. V supermarketu jsem se už nemohla dočkat, až ho znehybním a přikurtuju do sedačky. Před rokem to bylo mimčo, které bylo pěkně v nosítku nebo ho člověk našel přesně tam, kam ho odložil. Teď jsem měla pocit, že se mnou cestuje nějaká opice, co se asi zbláznila. No nic, asi budu muset nastolit přísnější výchovu.
To nás přivádí k story Jak Eliška k pokutě přišla. Těch pokut nakonec bylo o drobek víc, ale to je jen takový technický detail.
Po řízení v Albánii jsem byla připravená na cokoliv. Nepřekvapil mě jejich odbočovací systém, kdy v jednom pruhu jste semknuty z každé strany dalším autem a pruhů je nakonec asi pět. Už mě neudivovalo, že míjíte povozy s koňmi a oslíky nebo když nestíháte na křižovatkách sledovat motorky zprava, natož zleva. Projíždění Marrakechem bylo pro mě překvapivě jednoduché. Což je docela blbý takhle přiznat a nemoct se vymluvit na to, jak pekelný to v těchto ulicích bylo, když jsem blbec přehlídla semafor na kruháči a vjela do něj na červenou, protože nic nejelo. Hned jak jsem z kruháče vyjela, vyloupnul se za rohem policista s plácačkou. Prý že jako Lights! No, mrkla jsem na palubovku a světla mi svítila, klakson troubil, však víte 😀 Nevěděla jsem, v čem je problém. No tak mi to ještě jednou zopakoval a ukázal zpátky k objezdu. Mrknula jsem do zpětného zrcátka a ajaj, semafory. Sakra. Pan policista hned vytáhnul nějaká lejstra, mumlal něco o nejvyšší pokutě a mě polil studený pot. Jen co jsme přiletěli, tak hned dostaneme pokutu? No, zkoušeli jsme to ještě ukecat, ale marně. Pán nám popřál hezký den, ukázal nám kudy kam a my se rozloučili hned o pár stovek chudší.
Ani ta pokuta a ani všichni ti žebráci, kteří se kolem mě semkli u benziny nebo u Káji u směnárny, mi nezkazili můj první dojem z Maroka. Jo, pulzovalo to tu životem, ale zároveň tu bylo čisto a hory na obzoru pro mě měly takový uklidňující efekt.
Z Marrakech jsme s naprostým údivem projížděli zelenou krajinou, která ležela před zasněženými vrcholky Vysokého Atlasu. Čekala jsem vyprahlou zem a všechno v nádechu červeno-oranžových barev. Zeleň bych tu opravdu nečekala. Cestu lemovaly kaktusy, sem tam něco kvetlo a vůbec, jaro bylo ve vzduchu nejen barvami, ale i teplotami, které nás přinutily jít do triček.
První zastávku jsme měli hned před nějakým hotelem, kde jsme chytali wifinu. Neměli jsme adresu našeho ubytování, takže jsme rychle doháněli resty, než budeme v horách mimo civilizaci.
Místa ideální k další zastávce už ale byla okupována obchodníky s okrasnými kameny a minerály. Slovo obchodník zní hodně vznešeně, prostě to byly týpci s šutrem v ruce. Stáli u krajnice, byli trošku vlezlí a těžko setřesitelní. Prostě u vás stojí tak dlouho, dokud tam stojíte i vy. Nám to nebylo zrovna nejpříjemnější, takže jsme hledali místo, kde nikdy nebyl, ale i tak jsme se jim nevyhnuli.
Cílem byl pas Tizi n´Tichka. Leží ve výšce 2260 m a propojuje města Marrakech a Ouarzazate, který byl v plánu na další den. Tady se vše láme. Krajina přešla do oněch oranžovo-červených barev a před námi se otevřela vyprahlá údolí. Taková předzvěst Sahary, která je však ještě o 400 km dál.
Kluci opět přeházeli nějaké to kamení, pozdravili několik autobusů a zamávali všem projíždějícím. Maty do sebe spráskal všechny jahody, které si v supermarketu vydupal a hned si zatřísnil jedno triko ze tří (skvělý nápad mámo, kupovat jahody, když máš omezené množství oblečení).
Se západem slunce jsme už byli u našeho ubytování, kde nás okouzlil marocký styl , pestrost barev a cit pro detail paní domácí. K večeři se servíroval kuskus, klasika, lepší jsem ale nejedla. Maty mu přidělil 10 mňam mňam z 10. Dům byl vybudován v roce 1948 a v původním stylu z lokálních materiálů zrekonstruován rodinou Yakoubi. Že tu žije rodina a stará se o to, to tomuto ubytování dodává skvělou atmosféru. Pan domácí nám sem tam hodil očko po dětech, když jsme potřebovaly. Taky jim hned ukázal všechna zvířátka a že je nechal šťourat se v zahrádce už byl jen bonus navíc. Samozřejmostí byla i klasická marocká snídaně a nádherný výhled z terasy. Kdo by měl zájem, určitě mrkněte na link a další fotky 🙂
Příště vyrazíme zas o trochu blíže k Sahaře a k prvním hliněným pevnostem.
Vaše Ell
